Články

Život závisí na tom, kolik jsme schopni dát

Pavel Ambros

Podobný příběh však není tak vzdálený naší každodenní realitě, ani ne tak proto, že i my jsme vlastníky půdy, ale proto, že jsme přilnuli k tomu, co se domníváme, že jsme dobyli. Mnohdy se vrháme do slepého aktivismu, který už nemá rozum. A ještě smutnější je, když se to děje v životě kněží a řeholníků.

Je úspěšný člověk vždy hrdinou? Tady to máte, nejednoznačnost života. Těžko posoudit. Mnoho životů je stráveno bez konce. Jsou to hrdinské životy? Velmi často je náš aktivismus dokonce založen na duchovních pohnutkách, které nás v očích druhých ospravedlňují a vyvolávají společenský konsenzus, souhlas, a dokonce i chválu. Ale co děláme se svým životem? A především: kde je naše srdce?

Všichni nejsme těmito falešnými hrdiny dneška, naštěstí nejsme všichni boháči, přesto si všichni najdeme něco, k čemu upneme svá srdce, dokud nám realita nezaklepe na dveře a, jak říká Kohelet, nepřipomene nám marnost, pomíjivý dech našeho života: „Marnost nad marnost, všechno je marnost“ (Kaz 1,2).

Ten, kdo se Ježíše v evangeliu ptá na dědictví: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ (Lk 12,13). Dědictví je právo týkající se budoucnosti. Budoucnost, která vznikne po smrti někoho jiného. Při bližším pohledu tedy každé dědictví v sobě obsahuje protilék proti ztučnění srdce: všechno skončí, stejně jako skončili ti, kteří nám tuto budoucnost předali. I my budeme vyzváni, abychom ji předali někomu jinému. A to je možná ta pravý život probouzející otázka, která by nás měla provázet: Co zanechávám těm, kteří přijdou po mně? Co odevzdávám na konci svého života?

Život nezávisí na tom, co máme, připomíná Ježíš svým spolubesedníkům (Lk 12,15). Život závisí na tom, kolik jsme schopni dát. To jsou dvě velmi odlišná kritéria hodnocení vlastní existence. Na konci Duchovních cvičení Ignác z Loyoly navrhuje exercitantovi nádhernou modlitbu, která osvětluje smysl života: „Vezmi, Pane, a přijmi [...] všechno, co mám a co vlastním. Všechno je tvé, ty jsi mi to dal, tobě, Pane, to vracím [...]" (DC 234).

Kdo se s touto modlitbou setká poprvé, může v něm probudit strach. Stydíme si přiznat: nechtěl jsem se vzdát toho, co jsem cítil, že mám. A já jsem se za tento nedostatek velkorysosti styděl. Pak jsem si uvědomil, že nejde o odvážné odříkání, ale o uvědomění si, jak život nevyhnutelně plyne. Nic nám nepatří, všechno nám může být kdykoli odebráno. Jsme skutečně chudí a nuzní, ale děláme vše pro to, abychom si to neuvědomovali. Vše, co máme, je dar, který si nemůžeme ponechat, ale můžeme se z něj jen těšit. Dar není nikdy vlastnictvím. Můžeme si myslet, že jsme vlastníci a majitelé půdy, ale dříve či později nám realita zaklepe na dveře a otevře oči. Napětí, které nás činí nešťastnými, pramení právě z energie, s níž se neobratně snažíme zadržet to, co nám nepatří.

Smyslem života je tedy být v tomto proudu lásky, v němž jsme neustále zaplavováni láskou, ať už malou či velkou, dary, přítomností, dechem, nebem. Neustále přijímáme život, který jsme povoláni vracet. Hřích je právě předstírání, že zadržujeme a stáváme se pány toho, co nám nepatří.

Foto: Alena Rousová.

 odeslat článek     vytisknout článek