Církev je cesta po moři k přístavu spásy

18.6.2021 

Myšlenky P. Pavla Ambrose SJ k biblickým čtením 12. neděle v mezidobí

Obraz loděk, které jely s Ježíšem na moře, znamená více, než se na první pohled zdá. Doslova text říká: „Byly s ním také jiné lodě.“ Podobně, když Ježíš povolal svých Dvanáct, nejdříve aby „byli s ním“ (DC 275) a až následně je „posílal hlásat evangelium a aby měli pravomoc vyhánět démony.“ (Mk 3,14–15) Být s ním je podoba toho, co tvoří jádro křesťanské existence. Zahrnuje tři skutečnosti: fyzickou přítomnost, přináležitost ke společenství a důvěrnost nitra. Tehdy přestaneme chodit od ničeho k ničemu. Apoštolové mají za sebou celý den a před sebou nejistý večer a noc. Jdou do míst, která i později budou navštěvovat, celkem šestkrát (Mk 5,1.20; 6,45–53; 6,32.45; 8,10.13). Bylo to místo plné aktuálního napětí, protože celá oblast přešla do politické sféry Sýrie, kdežto po určitou dobu byla součástí království krále Heroda.

Béda Ctihodný vidí v celé scéně utišení bouře na moři obraz: rozbouřené moře představuje vřící temnotu tohoto světa. Loďka, na kterou vstupuje Ježíš, je strom jeho umučení, který pomáhá slabým přejít přes vlny moře do nebeské vlasti, na pevnou zem. Další loďky, které je doprovázely, jsou symboly těch, kteří ještě nebyli podrobeni zkoušce pokušení. Zároveň mohou představovat ty, kteří byli ve jménu Kristově pokoušeni, ale zvítězili, a proto jim Bůh dal do rukou správné kormidlo a dobrý vítr do plachet. (In Marci evangelium expositio, 2,4,35–36) Origenes vysvětluje, že Pán moře (dějin) zkouší víru svých učedníků. Všichni, kteří s Pánem přecházejí vlnobití tohoto světa na lodi církve, jsou zkoušeni. Pán spí a očekává jejich trpělivost, pokání a obrácení. Proto se k němu musí přiblížit nepřetržitou modlitbou. (Com. Matth. 3,3) A do třetice Augustin přirovnává bouři k hněvu, nadávkám a pomstě, které nechávají srdce nepokojné a rozzuřené. Mnohokrát, když se člověk těší ze zla spáchaného druhým, ztroskotává. Kristus však v jeho srdci spí. On sice na Krista zapomíná, ale Kristus na něj nikdy nezapomíná. Stačí jej probudit, rozpomenout se na něho. Když přichází pokušení jako vítr, člověk je znejistěn, rozruší se. Tehdy je třeba vzývat Krista, aby hovořil k našemu srdci a utišil plny pokušení. (Sermones, 63,2–3) Podobně „Hospodin odpověděl Jobovi z (hlubin) bouře“ (Job 38,1) Taková bouře může snadno nastat, když se dnes zeptáme my, „kteří jsme naživu“, abychom „nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel.“ (2Kor 5,14) To nutně vyvolá bouři zvláště tehdy, když se spojují v jeden celek vítr, bouřka a voda. Destruktivní mocnosti našich frustrací, fantazií nebo hněvu leží většinou na dnu oceánu našeho nevědomí. Když se vynoří, je dobré udělat tři kroky: všimnout si jich, pojmenovat je a nenechat je znovu klesnou nazpátek, aniž bychom se jim postavili silou Ducha. Prosím o odvahu, ale mohu také požádat o pomoc zkušenějšího a moudřejšího. Po takové zkušenosti je vhodné si položit tři prosté otázky:

1. Když čtu a poslouchám tento příběh, co nového mi říká do mé situace?
2. Před jakou výzvu mne klade?
3. Na co se potřebuji více podívat, z větší blízkosti či z jiného zorného úhlu?

Církev je duchovními učiteli nahlížena jako velká loď, jíž je vrozena péče o naši věčnou spásu. Církev je cesta po moři k přístavu spásy (portus salutis). V životě církve jako lodi se odehrávají dvě věci zároveň: v ní se tvoří nebezpečná, a současně nádherná pouť. Plná ohrožení, neboť ještě nedorazila do konečného přístavu, a nádherná, neboť představuje jediné místo vrozené jistoty uprostřed zlého moře. Zmíněná loď církve je utvořena ze dřeva, ze dřeva Kříže, přičemž záruku její zdárné cesty domů představuje stěžeň, s nímž šikmé ráhno tvoří kříž: je ráhnem, skutečnou anténou ve vlastní slova smyslu (antenna Crucis).

Když Bůh dá a budeme trávit léto u moře, můžeme si vzít s sebou následující. Křesťan propluje zlým mořem světa jen tehdy, pokud sám sebe připevní ke stožáru své lodi, pokud obejme Kříž Páně, který ční uprostřed církve. Zárukou šťastného zakotvení není neplodné, narcisticky zaměřené zření druhého břehu věčnosti, které se za mystiku jen vydává a v konečném sledu událostí jí pohrdá. Nesou se výš, než narostli. Naopak, pokorné, jakkoli slabýma očima víry nezřetelně vidící, avšak o to pevnější objetí stěžně otevírá ujištění o tom, že ten, kdo nás drží (nezapomeňme: koho se držíme), je ten, kdo k nám přichází ve slávě. Bez této mystiky bouře života neproplujeme. Přestaňme se bát o svou kůži. A nechme zaznít možná v této loďce ještě jednu Ježíšovu nepřehlédnutelnou, neopominutelnou vroucí prosbu: „Zajeď na hlubinu“ (Lk 5,4)


Foto: Alena Rousová.

Pavel Ambros

Copyright © 2003-2021 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.