Základem křesťanství je svobodné přilnutí

17.9.2021 

Nad biblickými texty 25. neděle v mezidobí se zamýšlí P. Pavel Ambros SJ

Všimněme si pozoruhodné věci: Kristus kráčí cestou vzhůru směrem do Jeruzaléma, který není výslovně zmíněn. Cesta nejdříve sestupuje shora z Galileje podél Jordánu do Jericha, hluboko v proláklině, dvě stě metrů pod hladinou Středozemního moře. Sestup a výstup – to je stále se opakující situace: jsme na dně a zase nahoře. Je to cesta ztišení, nechce, aby se o ní mluvilo. Podle Jeronýma Pán často spojuje smutné zprávy s radostnými, aby ty první apoštoly nezničily. Tato zkušenost je přítomná v Duchovních cvičeních svatého Ignáce. Život plný naděje je křesťanský. Když říkáme „plný naděje“, chceme tím zdůraznit to, co říká svatý Ignác exercitantovi, který se nachází v neútěchách: „Ať uváží, že se mu brzy dostane opět útěchy.“ (DC 321).

Když se ptá Ježíš učedníků, o čem to spolu rozmlouvali, věděl dobře, že se tvrdě hádali. A přesto se Ježíš ptá tak, aby pomohl těm, kdo se nechali zaslepit ohněm osobních půtek. Podává ruku ku pomoci vhodně zvolenou otázkou. Hlubší nepochopení se však týká toho, co znamená, že „Syn člověka je vydáván do rukou lidí a ti ho zabijí“ (Mk 9,31). Jejich uvažování je, jak by řekl papež František, světské, pozemské. Ježíšův způsob uvažování je možný až tehdy, když člověk přijme obdarování Božím životem. Když se v něm zrodí Boží dítě. My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem. Zásadní věcí každého křesťana je poznat, čím jsme to byli vlastně obdarovaní při křtu. A co máme nechat v sobě růst. Když v nás toto není, co nám zbývá? Nemůžeme nic jiného podnikat. Nic jiného než vyniknout, kdo z nás je největší, kolik má peněz, kdo má pěknější nos nebo nohy, nebo jakou kariéru má před sebou.

O čem spolu rozmlouváme? Pán se takto zdvořile ptá – ale na co? O co se jedná ve skutečnosti? O co se vlastně do krve hádáme! Kristus říká: budu vydán krutosti života, ale můj život je v něčem zcela jiném. V jeho vidění světa jsme my na prvním místě: „Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky.“ (Řím 5,8) „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.“ (Jan 10,18)

Když bude vydán do rukou lidí, bude tímto způsobem vydán do rukou věčného Otce. Když se rozhoduje, rozhoduje se pro vydání se do rukou Otce. Jak – to je otázka až na druhém místě. Je dobré být ostražití: náboženské kategorie, které užíváme, mohou zůstat na rovině pohanské, takovéto náboženství nedává větší pochopení tajemství života. Nestačí jen nábožensky znějící názory, které kopírují uvažování tohoto světa. Základem křesťanství je svobodné přilnutí, zdůvěření. Křesťanství nespočívá v bezchybnosti, v dokonalých vlastnostech. Jsme v nebezpečí, že začneme uvažovat o Bohu jako o někom, koho máme ve své moci. Tak si to někdy myslí dospívající děti, když chtějí „zmáknout“ rodiče.

Ježíš říká: vezmi si dítě a dobře se na ně dívej: nic nemá, není dítětem někoho významného nebo slavného. Objímá ho. A říká slavnou větu: Neposlal jsem k záchraně člověka nějakou mocnou sílu, draka, ale ovečku, beránka vedeného na popravu. Jak asi mám uvažovat o své spáse? Znovu se budeme vracet do Betléma a dívat se na Ježíše Dítě, jak je v náruči otce v jesličkách i na kříži. Při křtu jsem položen do jesliček, ve smrti jsem položen na kříž. Nic více, nic méně.


Foto: Alena Rousová.

Pavel Ambros

Copyright © 2003-2021 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.