Spása vyrůstá ze křtu lidu, ne z politické moci institucí tohoto světa

3.12.2021 

Otec Pavel Ambros SJ k biblickým textům 2. neděle adventní

Třetí kapitola Lukášova evangelia: Je slavnostním vstupem Krista do velkých dějin světa? V pohledu křesťana však vzbuzuje tato myšlenka pochybnosti. Obraz velkého světa moci je spíše zdáním, vějičkou, až příliš podléhá kritériím tohoto světa, dočasnosti. Kdyby vylíčení osudu velkých dějin bylo hlavním záměrem evangelistů, jistě by sepsali evangelia jinak. Bylo by v nich zřejmé, že Kristova moc zasahuje do mocenských struktur světa. Když nacházíme v evangeliích odkazy na mocné tohoto světa nebo náboženské autority, vidíme pravý opak. Kristův příchod něco narušuje, nastoluje nový řád. Jistě, že jsou si vědomi povahy aktuální lidské situace. Chtějí v ní ukázat něco hlubšího. Duchovní význam dějinných událostí. Když hovoří Lukáš o narození Krista, začíná nařízením císaře Augusta. Ale ihned se ukazuje i protipól: Pro Pána světa nemohli najít místo pod střechou lidského obydlí (Lk 2,7), našli ho až v příbytku pro dobytek. V evangeliu věhlasná jména obracejí pozornost k protipólu světské slávy. Slovo Boží „uslyšel na poušti Jan, syn Zachariášův“ (Lk 3,2), syn kněze. Nenachází se v chrámu, nýbrž na poušti. Dotýkáme se duchovního smyslu sdělení: vše je utvářeno Božím slovem, z ničeho, z pouště jako na počátku. Tyto slavné postavy dějin nepřinášejí duchovně nic podstatného, protože netvoří nové, ale rozvíjejí království umírajících. Klíčem budoucnosti nejsou mocipáni, politická či ekonomická moc, klíčem je slovo v srdci. Je někdo jiný, kdo tvoří budoucnost, tvoří dějiny, které zůstávají. Potentáti jen rozmnožují povětšinou kulturu smrti. Podstatné je to, co bude, nebo nebude tvořit Kristovo Tělo, v němž jedině dochází k přechodu ze života smrtelného do života věčného. Jistě, že jsou rozdílné úkoly každého člověka v tomto světě. Není pochyb o tom, že svět potřebuje politické autority, ty, kteří tvoří vrcholky uspořádání lidské společnosti, ale i oni potřebují být součástí Kristova těla, protože i oni jsou podrobeni lidskému údělu. Samotné držení moci - politické, finanční, hospodářské - člověka nezachrání.

Zbystřeme pozornost. Když byl Kristus pokoušen, mohli jsme vidět, že každé zdání moci je v rukou démona. Když uvažujeme o moci, která je lidem svěřena, musíme napnout ostražitost, protože pocit moci je předmětem jiných záměrů, které v sobě člověk nosí a skrývá. První Kristovo narození se sice stalo událostí v dějinách světa, ale Kristus se nenechával znesvobodnit politickými hrátkami. Vzpomeňme na otázku: „Je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ (Lk 20,22). Mince má obraz císaře, člověk však v sobě nosí obraz Boha Otce. Proč tak odpověděl? Protože tyto hrátky netvoří součást přechodu, paschy, proměny podoby života pozemského v život věčný. Život, který jsme dostali jako dar, dar dítěte Božího, které očekává dovršení světa, nemůžeme uvěznit do pozemských hrátek, do mentality malicherných sporů o prvenství a vládu v tomto světě. Dějiny církve jsou v tomto ohledu velmi výmluvné. Kdykoli církev usilovala o moc, vždy ztratila více, než získala, a navíc se zpronevěřila svému poslání přinášet spásu. Spása vyrůstá a roste ze křtu lidu, ne z politické moci institucí tohoto světa, i těch dočasně příznivě nakloněných církvi. Nemůžeme prohlašovat, že se nás to netýká. Jsme až příliš hluboce ponořeni do starostí o tento svět, v němž si chceme zajistit budoucnost pro pozemský život. Nechápeme náš život jako advent, jako čekání na Pánův příchod. Nejedná se jen o nějaký makrokosmos, globální otázky, ale i o můj osobní mikrokosmos, mé vnitřní postoje a rozpoložení srdce. Máme se starat především o to uslyšet slovo a proměňovat jej v sobě v „hlas volajícího na poušti“ (Lk 3,4). Advent má letos otevřít moji osobní vigilii. Bdění.

Zvukový záznam je ZDE.

Foto: Alena Rousová.

Pavel Ambros

Copyright © 2003-2022 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.