Bůh přebývá v lidství

13.5.2022 

Odvážit se vstoupit do Apokalypsy (3)

Naše velikonoční čtení se nyní přesouvají dopředu a přivádějí nás k závěrečným kapitolám knihy Zjevení. Zabývají se Kristovým velikonočním vítězstvím. Jeho podobu přibližuje apoštol Pavel. Na otázku, co se to vlastně pro nás stalo Kristovou smrtí a vzkříšením, odpovídá, že došlo k novému stvoření. „Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo.“ (2Kor 5,17) Nic z toho, co Kristovu vítězství předcházelo, nesnese srovnání s tím, co s Kristem přichází: „Vždyť ani obřízka nic není, ani neobřezanost, ale nové stvoření.“ (Gal 6,15) V tomto novém stvoření si Bůh vytváří svůj domov na zemi. V Janově evangeliu Ježíš, když mluví o člověku, který miluje Boha, činí příslib překonávající veškerá očekávání: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14,23). Velká část dnešního úryvku z knihy Zjevení je jedním z možných čtení při pohřebních mších. Je to dobrá zpráva evangelia pro truchlící, která je ujišťuje, že díky Kristu „nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo“ (Zj 21,22)

V prologu evangelia sv. Jana je řečeno, že Slovo se „utábořilo“, rozložilo svůj stan. Moderní exegeze zde cituje mnohé úryvky Starého zákona. Připomíná nám hluboký význam tohoto obrazu. Když byla archa úmluvy přenesena do chrámu, je rovnou řečeno, že Bůh vstoupil do chrámu jako do stanu, protože utábořit se rovněž znamená položit stan a vstoupit dovnitř. Ale protože tímto stanem je ve skutečnosti lidství, znamená to, že Bůh již stvořil lidství podle Slova, prostřednictvím Slova a v pohledu na Slovo jako na Syna. Když poté v Betlémě Panna porodí Krista, pravého Boha a pravého člověka, Bůh přebývá v lidství. Lidství je tak prožíváno Božím způsobem. Bůh rozloží stan a vstoupí dovnitř, to znamená, že již na počátku času tvoří lidství, aby jej posléze učinil svým vtělením příbytkem Syna. Nejedná se proto o vybudování chrámu a poté dovnitř vložení Boha. Je to Bůh, kdo tvoří člověka a ve vtělení začíná v tomto člověku přebývat jako pravý Bůh a pravý člověk, ne jako nadpozemská energie vložená dovnitř stvoření.

Starozákonní inspiraci nelze přehlédnout. Ezechielovo proroctví končilo viděním nového Jeruzaléma (Ez 48,30–35). Nyní Jan vidí toto svaté město sestupovat z nebe. Jeho jméno zní: „Bůh s nimi“. Dozvídáme se, že jeho základními kameny jsou jména dvanácti Beránkových apoštolů. Na rozdíl od měst římské říše, která měla chrámy zasvěcené císaři, nepotřebovala církev žádný chrám. Sama byla chrámem. To Boží lid posvěcoval chrám. Světlem tohoto živého chrámu je pro Boží lid Boží sláva a lampou Beránek. Nelze nevzpomenout, jak se Ježíš v Janově evangeliu prohlásil za „světlo světa“ (Jan 8,12). To je nový Jeruzalém, kterým se církev na své pouti tímto světem snaží stát. Také Pavel mluví o Jeruzalému shůry, který je svobodný a který je naší matkou (Gal 4,26).

První křesťané měli jasno v jednom. Minius Felix říká, že my křesťané aras non habemus, nemáme oltáře, protože posvátné je osobní. Pascha a její beránek, chrám, kněz, ti všichni jsou přijati do osoby vtěleného Krista, přijati jím a v něm zosobněni. Blízkost přicházejícího Krista je podstata křesťanského chrámu. On je ten nový Jeruzalém, který sestupuje z nebe a ke kterému kráčíme vstříc.


Foto: Emanuel Vittek.

Pavel Ambros

Copyright © 2003-2022 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.