Jesuit.cz

Apoštol přináší Kristovu novost života

1.7.2022

Podněty P. Pavla Ambrose SJ k liturgickým textům 14. neděle v mezidobí

Začátek dnešního evangelia (Lk 10,1) odkazuje na Gn 10, totiž na počet národů, které v té době Izrael znal. Otázka vůbec nebyla jednoznačná, jak ukazují rukopisy, které uvádějí různý počet učedníků. Evangelista chce ukázat jediné: hlásání evangelia je Kristovým dílem a je určeno všem. Jeho poslání je univerzální: žádný kmen, žádný jazyk ani žádný národ nezůstává mimo zvěstování a spásu, kterou přinesl Kristus. Proč? Kristus s lidstvím přijal všechny. V lidství otevírá cestu k Otci. Každý se může cítit jako dítě Boží. Přijímá lidství a dějiny, v nichž se odehrává drama přechodu, paschy. Ve světě nežije podle zákonů světa. Dává sám sebe pro druhé, a tím prožívá své lidství. Když přijímá cestu ke smrti jako dar sama sebe, je oslaven Otcem. Dar sebe sama je to, co nyní patří k plně prožívanému lidství. A to až do zdánlivě tragických konců. Ale zároveň v tomto vydání sebe všanc je skryto něco více: je-li myšleno vážně, bezvýchodná dramatičnost se vytrácí. Kdo přijímá dílo spásy, zakouší obojí: vydání i oslavu.

Všimněme si podrobněji návratu apoštolů: Vrátili se s radostí (Lk 10,17). Vyprávějí o svých zážitcích. Písmo zachycuje to nejdůležitější: Vítězí nad démony v jeho jménu. Kristus je napomíná, protože ne každý úspěch posiluje naše hlavní poslání být Božím dítětem. Dozrávání k tomu je dramatické. Nemůžeme se na Kristovo dílo dívat optikou přítomnou uvnitř lidských dějin: zápasu mezi úspěchem a neúspěchem. Zde se naplno projevuje podvod zlého. Učedníci jsou přesvědčeni, že se jim zlí duchové podrobují. I když dodávají: ve tvém jménu! Ale ve své radosti vidí podrobení zlého před svýma očima. Nevidí, že musí kapitulovat před jménem Krista. Vnímáme toto riziko? Oháníme se Boží vůlí, ale prosazujeme sebe. Otevírá se zde skulina dualismu: slovně hovoříme o Kristově moci, ale jsme přesvědčeni, že my děláme pozoruhodné věci. Je rozdíl mezi radostí z úspěchu a radostí, že přijímám Otcův pohled na pozemské skutečnosti. Nejsme již účastníky dějinných událostí, ale jsme občany nebeského království. Máme se radovat z toho, že naše jména jsou zapsána v nebi. Z tohoto hlediska se můžeme zeptat na stav našeho srdce: nepřetrvává v našich zalíbeních něco, co zbylo ze starého života? Čím se chlubíme před druhými? Apoštol Pavel ukazuje měřítko: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu.“ (Gal 6,14) Copak k nám stále nepatří projevy starého člověka? Opustíme je? Tehdy svět nemá nad námi žádnou moc, protože v nás roste citlivost vůči tomu, čím se mám chlubit jako nový člověk. Nebo se tak nafukuji, že v mém srdci již nezůstává prostor pro nikoho jiného? (Gn 3) Jen zemřeme-li tomuto světu, jsme svobodní pro nebeské království. To má dalekosáhlý dopad: křesťan není v očích světa nijak zvláště zajímavý, protože se vyčleňuje z pravidel platných pro svět. Přece nevěříme, že světský marketing se zajímá o to, co je drahé Kristu! Nebuďme naivní. Copak ve světě nevládne jediný zákon: jak peníze z tvé kapsy dostat do vlastní kapsy? Co od něj můžeme čekat? „Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo.“ (2Kor 5,17) Ptejme se: je v nás přítomen tento přechod od starého k novému? Utváří náš život? Neseme známky Kristovy smrti? Víme, že křest v nás zanechává stigmata, rány po tom, co v nás žilo ke smrti. Nebo žijeme podle logiky světa? Pavel říká jasně: „Dokonce jsme sami nad sebou už vynesli rozsudek smrti. Ale to všechno se stalo proto, abychom nespoléhali sami na sebe, nýbrž na Boha.“ (2Kor 1,9)

Podle Pavla jsme dostali rozsudek smrti. Už jsme byli odsouzeni ke smrti, oni už rozhodli, že musíme zemřít. Tato stigmata jeho ran jsou pravděpodobně konkrétním dokladem jeho apoštolské zkušenosti. Je zbytečné přicházet s nabídkami, které lahodí světu. Přicházíme, abychom v každodenních situacích ukázali novost darovanou Kristem. Setkat se s člověkem v jeho situaci a vydat svědectví o tom, jak tuto situaci vidíme a rozlišujeme z pohledu Kristovy novosti. To je podstata misijního nasazení. Jaký svět ukazujeme? Svět, do kterého vstoupila láska. Apoštol nepřináší vyšší standart a životní úroveň, ale Kristovu novost života.

Foto: Alena Rousová.

Pavel Ambros