Modlitba je zkušeností chudoby

22.7.2022 

Otec Pavel Ambros SJ nabízí podněty k liturgickým textům 17. neděle v mezidobí

Pokud si někdo myslí, že nespravedlnost zůstane nepotrestána a že křik slabých nebude vyslyšen, je na omylu a měl by si dělat starosti. Bible nás od samého počátku ujišťuje, že žádné volání nezůstane nevyslyšeno. Slyšíme to v prvním čtení z knihy Genesis, kde se před Abrahamovou modlitbou píše, že Bůh se rozhodl sestoupit, protože uslyšel volání svého lidu.

Také později, na začátku knihy Exodus, Bůh znovu sestupuje, protože znovu uslyšel volání svého lidu (Ex 2,23). Lidé ani nevědí, komu toto volání adresovat, vlastně ani neříkají, ke komu volají, a přesto neexistuje volání, které by Bůh nevyslyšel. Kolik lidí dnes volá v zoufalství, aniž by přesně věděli, ke komu se obracejí? Toto volání je již modlitbou. Ano, protože modlitba je místem naší nahé křehkosti, kde se ocitáme beznadějní, bezmocní a nemůžeme dělat nic jiného, než se tak tvářit, odzbrojení a unavení.

Pak jsou tu ti, kteří se tohoto volání ujímají, kteří se o něj starají ne proto, že by Bůh potřeboval něčí přímluvu, ale proto, že Bůh hledá spolupracovníky na svém vlastním díle spravedlnosti. Kdo se takto modlí, má stejně jako Abraham výsadu být v Boží přítomnosti. Modlit se znamená přiblížit se k Bohu, stejně jako to udělal Abraham. V této zkušenosti modlitby, která je přiblížením se k tajemství, se odehrává velký zázrak, kdy o něco více poznáváme Boží tvář, podobně jako když se přiblížíme ke stránce knihy, abychom ji lépe přečetli. Abraham pátrá, vydává se na cestu za tajemstvím. Ptá se, trvá na svém. Jeho smělost je patrná z opakování otázky.

Nyní snad lépe pochopíme, co znamená, že nás Ježíš učí modlit se. Ukazuje nám cestu, jak lépe poznat Boží tvář. Ježíš nám umožňuje dostat se k této stránce ještě blíž a lépe ji číst. V modlitbě stojíme před Otcem. Stát před otcem znamená stát před tím, kdo mě stvořil, před původem, stojím před svou historií. Stojíce před Otcem, člověk se ptá, ale může tak učinit jen tehdy, když důvěřuje.

Modlitba je místem, kde poznáváme, co nám chybí, a hledáme někoho, kdo by se o nás postaral. Chybí nám především tvá přítomnost, Pane, ať je posvěceno tvé jméno, které je tvou podstatou. Kéž jsem jako dítě, které tě volá, a ne jako dospělý, který zapomíná! Modlitba je voláním těch, kdo zažívají nespravedlnost, a proto hledají tvé království. Je to volání těch, kteří nenacházejí smysl v únavném životě, který vedou, a proto vás prosí o trochu chleba, aby jejich den měl alespoň nějaký smysl. Chybí nám odpuštění, Pane, protože jsme zapleteni do svého hněvu a zášti. Jsme jako ty děti, které se bojí, že je tatínek pustí z ruky, cítily by se ztracené jako my, Pane, kdybys nás nechal v pokušení. Modlitba je zde zkušeností chudoby a malosti. Pokud nemáme odvahu postavit se v této nahé křehkosti před Boha, nikdy se nebudeme skutečně modlit.

Ježíš dobře ví, že zkušenost otce je dvojznačná, dobře zná špatnost mnoha otců. Přesto lze něco dobrého zachránit. Zdá se, že ani přítel, jak říká Ježíš, nedokáže vyjádřit tu laskavost, která zůstává hluboko v otcově srdci. Jakkoli můžeme v příteli najít to, co hledáme, teprve otcova tvář správněji odhaluje Boží srdce. Přítel může zklamat, otec ne. Přítel může zavřít dveře, otec ne. Přítel může poslouchat z únavy, otec nikdy nedá synovi hada nebo štíra. Přítel je vůči němu svobodný, otec je vázán poutem, které nemůže přerušit. Ať už je naše zkušenost s otcovstvím jakákoli, Ježíšova dobrá zpráva je, že pro vás bude vždy připraven otec, který vyslyší vaše volání.


Foto: Alena Rousová.

Pavel Ambros

Copyright © 2003-2022 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.