Články

Nemůže být oním bezejmenným učedníkem kdokoli z nás?

Pavel Ambros

Co je na celém textu nápadné na první pohled? Jejich smutek, který je důsledkem hořkého zklamání. Jsou roztrpčeni, protože ve svém uvažování dojdou až k myšlenkám o smrti svého Mesiáše. Byl snad jen domněnkou? Fantazií? Kolik podobných bylo před ním. A jak všichni skončili. Není Kristus jen jedním z řady dalších? Nebude Kristus jen dalším rozčarováním?

Tento neúspěch živí v obou učednících smutek a dává jim tušit, že si spletli osobu, do níž vkládali své naděje. Rozladění se stupňuje. Nemáme snad nejčastěji kyselý obličej? Vždyť se někteří neštítili pošpinit poselství žen, které oznamovaly, že Kristus vstal z mrtvých. A i kdyby Kristus vstal? Právě o to jde: měli svoji představu – Mesiáš neobnovil Davidovo království. Copak toto zklamání nestojí na samém počátku Skutků, takže nevidí žádnou jinou možnost než útěk do fantasmagorií minulosti: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ (Sk 1,6b). Falešná očekávání radikálně podmiňují jejich představy, touhy a mentalitu: chtějí klídek, stabilitu, někoho, kdo se o vše postará. Sní o někom, kdo by jejich zápasy vybojoval za ně.

Připomeňme: v Emauzích, kam putovali, Juda Makabejský vyhrál bitvu s pohany (1Mak 3,38-60; 4,3; 9,50). Jako bychom si dnes pouštěli vítězství hokejistů v Naganu a říkali si, jak jsme dobří. Všimněme si – kde nejsme ochotni uznat svoje selhání, rozhoří se hádky: „Jak tak hovořili a uvažovali“ (ὁμιλεῖν αὐτοὺς καὶ συζητεῖν), probírali to, doslova disputovali, přeli se, dostali se do půtky, vyčítali si levity. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Měli srdce v hrdle, oba zcela ponořeni do dramatu, neuvědomují si, že jejich oči byly drženy, takže ho nepoznali. Proč neviděli? Viděli to, co si mysleli. Jejich očekávání obnovení lesku království, jejich důležitosti, jejich úspěchu v dějinách po všem ponížení, které jako lid utrpěli, jim bránilo, aby byli překvapeni přítomností Pána. A nejen to. Když se Krista začnou vyptávat, nazývají ho cizincem, přivandrovalcem: „Ty jsi snad jediný, kdo (…) neví.“ Mají pravdu: on jediný neví již o starém, překonaném, protože vidí nové, proměněné. Tato přesmyčka se opakuje jako přes kopírák: Copak není málo těch, kdo horlí, že papež František vlastně nic neví? Copak nevidíme kolem sebe v církvi ty, kteří chtějí najít své Emauzy a zde válčit ve jménu svých představ o tom, co církev je a čím být má? Copak jsme neviděli dosti úšklebků, spikleneckých gest či zákulisních tahanic, když se církev má společně vydat na cestu? Můžeme Krista potkat jinde než na cestě? Nebo snad potkáváme Krista tam, kde plujeme po proudu s těmi, co papouškují kdejaké mlácení prázdné slámy? Hledáme v našem společenství Emauzy pro naše půtky, nebo Jeruzalém pro naše setkání?

Věříme více tomu, co naplánujeme, než tomu, co řekne Ježíš. A když se nestane to, co se očekávalo? Velké diskuze proč, hledání viníků. Kde neroste touha po blízkosti a po tom, co nám Pán říká, roste roztrpčení jako mor. Není vlastně pro lidi kolem nás těžké objevit Pánovu přítomnost mezi námi? Řekněme si to popravdě: Učedníci nemohli přijmout kříž. A to zůstává pro církev trvalým pokušením, zvláště pokud si příliš zvykla užívat prestiže a úcty světa.

Foto: Georges Rouault, Učedníci do Emaus.

 odeslat článek     vytisknout článek