Články

Naděje je ctností pokorných

Redakce Jesuit.cz

První otázku papeži položila Paola z Kalábrie, která se podílí na pastorační službě ve vězení. Zajímalo ji, jak předávat naději v tomto nesnadném prostředí. „Vycházet na periferie – to je, jak známo, moje oblíbení rčení, ale je to evangelní pravda. Musíme jít na periferie a vycházet také na periferii božské transcedence v modlitbě. Vždycky však vycházet,“ zdůraznil papež František. „Vězení je jednou z nejhorších a nejbolestnějších periferií. Vydat se do vězení znamená především říci sobě samému: »To že jsem neskončil tady, jako například tenhle či tamhleta, je dílo pouhé milosti Boží.« … Nelze chodit do vězení a v duchu si přitom říkat: »Přišel jsem ti říci něco o Bohu, buď trpělivý, protože jsi hříšník.« Ne, ne. Já jsem větší hříšník než ty, to je první krok. Ve vězení je třeba si to říci s velkou smělostí, ale musíme si to říkat vždycky, kdykoli hlásáme Ježíše Krista lidem, kteří jej neznají anebo vedou život, který nevypadá příliš mravně. Toto je nezbytná podmínka. Nemůžeme vycházet na periferie bez tohoto vědomí.“

Pravá naděje je darem Božím

Druhou otázku Svatému otci položila Tiziana ze Sardinie, která ve výkonném výboru italského SKŽ zastupuje mládež. Mladá psychoterapeutka hovořila o své křehkosti a o těžkosti uchovat si naději a žádala papeže, aby jí i jejím vrstevníkům, kteří prožívají totéž, pomohl pochopit, že Bůh nikdy neopouští.

„Rád říkám mladým: »Nenechte si ukrást naději«, ale tvoje otázka sahá dá,“ uvedl svou odpověď papež František. „Říkáš: »O jaké naději mi povídáte, otče?«… Já ti sice mohu říci: »Všichni jdeme do nebe« - to je pravda. Pán je dobrý. Ale já chci, aby byl svět lepší. Jsem křehký a nevím, jak to udělat. Chci se však do toho pustit. Například politika nebo medicína. Někdy však člověk narazí na korupci a služba se stává kšeftařením. Chci se pustit do práce v církvi, ale také tam je často korupce… Vzpomínám si na slova papeže Benedikta XVI. z Křížové cesty, když vybízel k odstranění špíny z církve. V církvi je také zkaženost! Vždycky člověk narazí na něco, co naději maří, a zdá se, že dál to už nelze. Avšak pravá naděje je darem Božím, dárkem. A ten neklame…"

"Naděje je jednou z nejhůře pochopitelných ctností," pokračoval papež František. "Nemýlím-li se, tak to byl Péguy, který řekl, že naděje je tou nejskromnější ctností, protože je ctností pokorných. Je třeba se hodně snížit, aby nám ji Pán daroval. Pokušení, které máme, když jsme konfrontováni s těžkostmi a vidíme hrůzy, ke kterým ve světě dochází, je dojem, že naděje se hroutí. V pokorném srdci však zůstává. Není snadné to chápat, tvoje otázka je velmi hluboká. Jak nezanechat boje a místo toho vést sladký život bez naděje? To je snadnější... Služba je dílo pokorných a naděje je ctností pokorných. Myslím, že toto je cesta: naděje a služba. Říkám to upřímně, nenapadá mne nic jiného.“

Dotknout se Pánových ran

Politika znamená nést kříže mnoha nezdarů

Existuje mnoho katolíků, kteří se politicky nezaprodali, ale naopak odvádějí dobrou práci. Za všechny papež jmenoval dva poválečné politiky, italského premiéra Alcida de Gasperiho a francouzského ministerského předsedu Roberta Schumanna, u kterého probíhá beatifikační kauza. "Politika je mučednická práce, ale může dovést ke svatosti,“ poznamenal František.

„Politika znamená nést kříže mnoha nezdarů a také mnoha hříchů. V tomto světě je totiž náročné činit dobro, aniž bychom si trochu umazali ruce nebo srdce. Tehdy je třeba prosit o odpuštění, ale neklesat na mysli a nevzdávat se politické práce. Namítnete – Otče, nedám se na politiku, protože nechci hřešit. Neděláš dobře! Jen jdi, pros Pána, aby ti pomáhal nehřešit, ale když si ušpiníš ruce, pros o odpuštění a pokračuj dál! Ale pracuj, pracuj…,“ vybízel papež František.

„Dnešní politika směřuje k jedinému cíli,“ pokračoval papež, „tedy k zisku. Klaní se modle peněz a odepisuje člověka. A katolík na tuto destrukci nesmí nečinně pohlížet, pokud cítí povolání se politicky angažovat. Nedopusťme, aby skartační kultura odepsala nás všechny,“ uzavíral Svatý otec.

Společenství křesťanského života (SKŽ) vzniklo po Druhém vatikánském koncilu transformací Mariánských družin, které zakládali jezuité nejprve ve studentském prostředí a později v rámci různých společenských stavů té doby. První Mariánská družina byla založena roku 1563 v Římě. Od roku 1990, kdy bylo SKŽ schváleno Papežskou radou pro laiky, působí v 54 zemích světa. V Itálii je jeho činnost úzce propojena s tzv. studentskou misionářskou ligou. Audience u papeže Františka se uskutečnila při příležitosti národního setkání italského SKŽ, které se konalo 30. dubna až 3. května ve Frascati poblíž Říma.

Zdroj/ Foto: RaVat

 odeslat článek     vytisknout článek