Dokumenty

Přijetí Krista znamená dát se mu celý

Alena Rousová

Když na př. se zamýšlíme nad tím, jak velice na Kristu Pánu závisíme, jak bezvýhradně jej třeba poslouchat, jak bezvýhradně se mu třeba oddat, vždycky bude před námi nekonečno jeho božské velikosti a nekonečno naší lidské slabosti. Lhostejnost a hříšnost lidí kolem nás má tento pocit v nás stále zostřovat, a přece nikdy si nemáme domýšlet, že vlastně za druhé činíme na př. nějaké pokání, že my bychom je nepotřebovali. Starejme se o sebe. Bude-li toto starání pravé, poctivé, skutečné, nikdy se z nás nestanou uzavření sobci, protože právě tehdy se z nás stanou největší dobrodinci druhých. Starat se o sebe pro křesťana neznamená nic jiného, než dívati se upřeně na Krista a hledět neúnavně splňovat jeho hlavní poselství k nám, a to je právě boj proti sobectví, boj osvobozující, vyjádřený ve slovech: „Kdo chce svou duši zachovat, ztratí ji, a jen ten, kdo se odhodlá ji ztratit, ji opravdu nalezne.“ A znamená to bojovat v sobě samém proti závisti a marnivosti, proti lenosti, proti poživačnosti, znamená to boj o nezávislost na hmotném světě, boj za pravdu proti lži, a to všecko především v sobě samých, protože to je nejméně nápadné, nejužitečnější, a je tam nejméně příležitosti k sebeklamu.

To je boj za spásu duše. Za spásu, kterou bychom si nikdy nemohli zajistit sami. Je Kristovým darem, který my sami musíme přesto dobrovolně a vědomě přijmout. A k tomu je třeba síly a boje, dovést přijmout jej, Krista Pána, a to ne pouze přijmout ho v hostii. Už to dá mnohým velkou práci odhodlat se k tomu. A to je přece jenom začátek jeho přijetí. Protože vlastní jeho přijetí znamená dát se mu celý, učinit mu místo, přijmout jeho smýšlení, poslechnout ho ve všem stále poctivěji a poctivěji. Věřit mu více než matce a otci a než kterémukoliv jinému člověku i sebe milejšímu. Dovést kterémukoliv člověku odporovat tam, kde cítíme, že jedná v rozporu s duchem Kristovým, a právě tím dokázat, že toho člověka opravdu milujeme, protože opravdu milovat někoho znamená mu přát pravé štěstí. Ale protože bez souhlasu s Kristem není pravého štěstí, proto nikoho opravdu nemilujeme, koho milujeme v rozporu s duchem a smýšlením Kristovým.

Vybráno z knihy: Adolf Kajpr, Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 460 -461).
Foto: Alena Rousová.

 odeslat článek     vytisknout článek