Články

Devadesát let Vatikánského rozhlasu očima střední a východní Evropy

Pavel Ambros

Bylo to 12. února 1931, když papež Pius XI. slavnostně otevřel novou rozhlasovou stanici Svatého stolce svým slavným poselstvím (Qui arcano Dei). Jeho motem se stala slova Písma svatého: „Slyšte, nebesa, chci mluvit; ať naslouchá země slovům mých úst!“ (Dt 32,1). „Slyšte to, všechny národy, poslouchejte, všichni obyvatelé světa, prostí i vznešení, bohatý stejně jako chudý!“ (Žl 49,2–3) „Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli!“ (Iz 49,1) Za celým technickým projektem stála autorita na výsost úctyhodná, nositel Nobelovy ceny, italský fyzik, vynálezce a podnikatel Marchese Guglielmo Marconi († 1937). Je považován za autora bezdrátového telegrafu, prvního způsobu radiového spojení. Poslání tohoto rozhlasového vysílače bylo od počátku jednoznačně definováno: mediální nástroj v rukou římského biskupa, sloužící hlásání evangelia. Byl také prostředkem nástupce apoštola Petra a hlavy Svatého stolce v jeho službě lidskému společenství. Bez zajímavosti není ani to, že autorem světoznámé znělky rádia (Kristus vítězí, Kristus kraluje) byl žák Leoše Janáčka a dlouholetý ředitel Státní konservatoře v Brně, český hudební skladatel Jan Kunc († 1976).

Pius XI. spolu s jezuity, jimž byl před devadesáti lety celý projekt svěřen, dal Vatikánskému rozhlasu jeho specificky misijní identitu. Jeho krédem jsou tři články: služba církvi, služba papeži a služba člověku, ať je kdekoli, ať už je jakéhokoli náboženství nebo kultury. Vliv rozhlasu je založen na síle jemnosti mluveného a slyšeného slova. Výročí je nutně spojeno s vděkem za velké množství anonymní práce a úsilí na nesnadném poli hromadných sdělovacích prostředků. Jsou to především země střední a východní Evropy, pro které měl a stále má hlas papeže nezaměnitelný význam. Papež Pius XI. se ve své řeči obrátil ke všemu stvořenému, k Bohu, ke katolíkům, hierarchii, k zasvěceným osobám, misionářům, všem věřícím, k nevěřícím a odcizeným, podřízeným i představitelům moci, chudým i bohatým, dělníkům i zaměstnancům, k opuštěným, zraněným, nemocným i pronásledovaným.

Dlouholetým ředitelem Vatikánského rozhlasu byl italský jezuita Filippo Soccorsi, který nastoupil po náhlé smrti fyzika a matematika P. Giuseppeho Gianfranceschiho SJ, blízkého spolupracovníka Marconiho. Působil zde v letech 1934–1953. Zasloužil se o jeho technický i programový rozvoj. Generální představený jezuitů otec Włodzimierz Ledóchowski († 1942) přistoupil k důležitému kroku: založení solidní redakční skupiny jezuitů, takže v předvečer války, v roce 1939, probíhala pravidelná vysílání v italštině, francouzštině, angličtině, němčině, španělštině, portugalštině, polštině, ukrajinštině, litevštině. V době před válkou a během ní se ukázala důležitost vysílání v němčině. Vatikánský rozhlas se mohl tímto prozíravým krokem stát bodem, na který bylo možno odkazovat v situacích nesmírné tragédie. Stal se ohniskem mírového úsilí ve světě, místem odsuzování násilí, podpory obětí a podněcování naděje. Rozhlasové zprávy Pia XII. během války se staly proslulými, dychtivě očekávanými a poslouchanými s extrémní pozorností v celé Evropě. Byl to nejvyšší a nejautoritativnější hlas, který se v těch hrozných letech vznášel nad všemi stranami konfliktu. Zde vyrostla vážnost k solidním informacím a poctivé novinářské práci ve prospěch společného dobra. Můžeme alespoň připomenout jména generálních ředitelů Vatikánského rozhlasu: P. Antonio Stefanizzi SJ (1953–1967), P. Giacomo Martegani SJ (1967–1973), P. Roberto Tucci SJ (1973–1985), P. Pasquale Borgomeo SJ (1985–2005), P. Federico Lombardi SJ (2005–2016).

Byl to arcibiskup Josef Beran, který vyjednal v únoru roku 1947 vysílání v českém a slovenském jazyce. První bylo určené pro celé Československo a uskutečnilo se 22. dubna 1947. Pravidelné relace – tři za týden – se konaly od 24. prosince a od března následujícího roku se už vysílalo každý den. V únoru 1949 mohli posluchači slyšet každodenní pravidelné pořady po patnácti minutách v češtině a slovenštině. Od listopadu téhož roku už existovaly dvě samostatné sekce, česká a slovenská, které dodnes připravují svá vysílání na sobě nezávisle. Na počátku českého vysílání stál P. Václav Feřt SJ († 1986). V redakci pracovalo vícero jezuitů, není bez zajímavosti, že latinskou redakci vedl P. Petr Ovečka SJ († 2009).

Jaký význam měl Vatikánský rozhlas pro střední a východní Evropu, zůstává badatelským úkolem před námi ležícím. Jeho vyřešení zahrnuje vyhodnocení kulturního a duchovního bohatství mimořádné ceny. Můžeme zde krátce odkázat na knihu Stanislavy Vodičkové Vatikánský rozhlas. 1. Ohlasy perzekuce katolické církve v Československu 1950-1958 vydané v roce 2016. Na základě dohody České sekce vatikánského rozhlasu pod vedením Milana Glasera SJ s Ústavem pro studium totalitních režimů v Praze z roku 2013 byl totiž celý archiv české sekce digitalizován a zpřístupněn online. Zde se ukazuje podrobně práce českých jezuitů jako například Josefa Olšra († 1984), Aloise Kořínka († 1969), Adolfa Pelikána († 1969), Josefa Čupra († 2019) a především v letech 1971–2001 Josefa Koláčka († 2019). Po celou dobu své historie byl rozhlas přímo ovlivňován vatikánskou Ostpolitik, takže zde můžeme vnímat oscilaci napětí, snah, neúspěchů a drobných krůčků k pozitivnímu během pontifikátů Pia XI., Pia XII., sv. Jana XXIII., sv. Pavla VI., i především sv. Jana Pavla II. Redakce usilovala o přesné a výstižné pojímání církevně-politické a duchovně-kulturní reality. Dalším rysem její práce byly projevy úcty vůči církvi a jejím protagonistům, které v dobových „sekulárních“ publikacích komunistických režimů byly znevažující, cynické nebo vyloženě nenávistné. Komunistická propaganda byl dobře známa. Odpovědi na otázky náboženského života byly předkládány vždy dějinně zakotvené, objasňované kontextem historickým a kulturním. Nápadná byla snaha redakce orientovat duchovně, aniž by redaktoři přitom upadali do předsudků nebo zjednodušení.

V roce 1950 byl papež Pius XII. velmi znepokojen zprávami o vlně krutého pronásledování v zemích socialistického bloku a zakázal katolíkům spolupráci s komunistickou stranou a organizacemi v ní spjatými. Postavil se i proti tzv. mírovým hnutím, která se stala pláštíkem komunistické ideologické diverze. Ale podobně jako v době války rozlišoval nacismus od německého národa, i v době studené války tak činil, jak ukazuje jeho apoštolský list ruskému národu (Carissimis Russiae populis). Přesto i uvnitř církve existovaly různé postoje týkající se politiky Vatikánu vůči východnímu bloku: od odmítnutí jakékoli dohody (Ottaviani) až po tendenci k neutrálnímu postavení (Montini). Napjaté vztahy mezi Vatikánem a Československem ovlivnily také práci redakce, která na těchto jednáních spolupracovala i jako překladatelský tým. Celá práce redakce byla hodnocena především z tohoto hlediska, protože nejednou se práce České sekce Vatikánského rozhlasu dostala na bod jednání mezi Vatikánem a Československem. Vysílání Vatikánského rozhlasu směřovalo do různých částí společnosti, a způsob vysílání se proto přizpůsoboval svojí formou i obsahem různorodé paletě posluchačů, jako byly rodiny, děti, muži, pracovníci, umělci, řeholníci a tak dále. Úkolem rádia bylo nejen šířit myšlenky učitelského úřadu, ale i předávat kulturní a národní dědictví v jazyce srozumitelném většině posluchačů: Byl to právě Vatikánský rozhlas, kdo vedl zápas o duši a srdce lidí mimo železnou oponu v době největšího útlaku.

V době pontifikátu papeže Františka prošel Vatikánský rozhlas hlubokou proměnou. V roce 2015 bylo papežem Františkem založeno Dikasterium pro komunikaci (motu proprio L’attuale contesto comunicativo), do kterého postupně byly včleněny jednotlivé dílčí sektory: Papežská rada pro sdělovací prostředky, Tiskové středisko Svatého stolce, Vatikánská internetová služba, Vatikánský rozhlas, Vatikánské televizní centrum, deník L’Osservatore Romano, Vatikánská tiskárna, Fotografická služba a Vatikánské knižní nakladatelství. Od roku 2016 již Vatikánský rozhlas není institucí svázanou se Svatým stolcem a svěřenou jezuitům, nýbrž je integrální součástí tohoto dikasteria.

„Před Vatikánským rozhlasem,“ jak říká prefekt Dikasteria pro komunikaci Paolo Ruffini, „stojí důležitý úkol uchovat si svoji originalitu a specifičnost, a zároveň vstoupit do nové podoby mediálního světa, který propojuje psané tiskoviny, rozhlas, sociální sítě, televizní vysílání a internet.“ V současné době Vatikánský rozhlas vysílá ve čtyřiceti třech jazycích. V roce 2020 bylo z webového portálu Vatikánského rozhlasu přečteno dvě stě padesát miliónů stránek na celém světě. Dnes více než přímé vysílání roste důležitost webového rozhlasu, který vytváří jistý druh pouta mezi posluchačem a redakcemi. Je totiž možné sledovat vysílání nejen ze svého počítače, ale i ze svého mobilního telefonu, smartphonu či z ostatních podob sociální komunikace jednotlivých místních církví, které pořady přejímají.

Na závěr můžeme připomenout odpověď Josefa Koláčka na otázku Katolického týdeníku před šestnácti lety: „Vatikánský rozhlas je svou skladbou blízký především zasvěcenějším věřícím posluchačům. Neměl by ale v dnešním sekularizovaném světě uvažovat i o tom, jak se přiblížit k těm, kdo cestu k Bohu hledají?“

Odpověď je typicky „koláčkovská“: „Zaujal mě závěr vaší otázky. Já bych tam raději uvedl: ‚(…) kteří hledají cestu k pravdě‛. A neodbytně se mi vtírá úryvek ze Skutků apoštolů (17,16–34) o kázání Pavla v Aténách a srdce mi skanduje: ‚Jakmile uslyšeli o vzkříšení mrtvých, jedni se tomu vysmívali a druzí řekli: Poslechneme si o tom až někdy jindy.‛ Jestliže ono přiblížit se ateistům, postmoderním relativistům, skeptikům, jimž není nic dobré, natož svaté (zde by bylo třeba vyjmenovat téměř nekonečnou řadu odstínů a forem odmítání Boha), má znamenat rozředit pravdu víry na sladký čajíček, zamlčovat nebo odstraňovat tajemství víry či tak dlouho vysvětlovat, až z původní pravdy nezůstane ani zblo, jenom aby to bylo přijatelné materialisticky a hedonisticky smýšlejícím lidem, pak od toho tu opravdu nejsme – i když se dennodenně potýkáme s problémem, aby pořady oslovily i ty, kdo hledají Boha.“

Foto: Radiovaticana.cz.

 odeslat článek     vytisknout článek