Články

To, čemu říkám „moje“, není moje

Pavel Ambros

Byl jsem to já, když si zahráváme s životem a hledáme spoluviníka. Chceme to na někoho svést. Chceme za každou cenu vyhrát. Ještě více nechceme prohrát. A právě proto se stáváme více či méně bezohlednými. Používáme také falešná měřítka (Am 8,5), jen abychom mohli zvyšovat ceny a zmenšovat míru. Proto používáme dvojí metr, jsme připraveni ospravedlnit své zrady, ale stáváme se nesmiřitelnými vůči svým trýznitelům. Naše vztahy jsou hlavní půdou, kde roste naše nepoctivost, je naším tržištěm, kde jsme ochotni prodat i zbytky toho nejhoršího obilí (Am 8,6), předstíráme, že druhému dáváme to nejlepší z nás, a místo toho dodáváme jen to, co nepotřebujeme.

Budu to já, pro koho přijde chvíle, kdy se musíme postavit sami před sebe a uvědomit si, jak nakládáme s tím, co nám život dal k dispozici, ať už je to hodně nebo málo. V úryvku z Lukášova evangelia se správcovství a plýtvání stávají dvěma způsoby, jak naložit se životem. Nevíme, zda je správce, hlavní hrdina tohoto textu, skutečně nepoctivý, nebo se to o něm jen říká. Co je faktem? Nachází se v životním okamžiku, kdy je volán k odpovědnosti. Odpovědnost je vždy životní příležitost. Proč? Ukazujeme svoji nezakrytou tvář.

Jsem to já! Sečteno a podtrženo: vlastně jsme vždy jen nepoctiví! To, čemu říkáme „moje“, není moje. Vše je nám svěřeno. Co máme, není nic, co by nám patřilo a co bychom si zasloužili. Život je nám svěřen! Problém nastává, když zapomeneme na původ života a chceme si věci přivlastnit. Poznáváme to pozdě: když je nám to odňato. Bohatství našeho života nám nepatří, je darem, který máme užívat a pečovat o něj.

Jsme si vědomi, co stojí na počátku lidských dějin? Hřích Adama, který nechce v plodech stromu rozpoznat dar! Předstírá, že je něčím, co vlastní, čím je „bohatý“. A právě tehdy začíná umírat. Správce je vyzván, aby si ověřil, jaký vztah si vytváří k věcem, vztahům a rolím ve svém životě. Co když zítra už nebudou? Bohatství je postoj, který nám dává iluzi vlastnictví. Ve skutečnosti jsou to věci, které nás vlastní a stávají se našimi pány. Proto Ignác vidí bohatství jako první krok, který vede k záhubě, druhým je marná čest a třetím pýcha. „Po těchto stupních nepřítele přivádí lidi ke všem ostatním neřestem“. (DC 142).

To, co Ježíš na tomto správci chválí, není nepoctivost, ale způsob, jakým se rozhodl řešit novou obtížnou situaci ve svém životě. Pochopil, co nás zachraňuje: dynamika daru. A proto začíná druhé obdarovávat, snižovat dluh, který si druhý vůči pánovi nadělali. Stejně tak jsme spaseni, jen když začneme odpouštět. Odpuštění nám umožňuje spřátelit se s těmi, kteří nemají možnost nám to oplatit. Odpuštění není vyjednávací kartou: je o to opravdovější, když si ho druhý nezaslouží. Na které straně vlastně stojíme? Tuto otázku si klademe ve světle toho, co nám připomíná sv. Pavel. „Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni“ (1Tim 2,3). Ať už jsme zrádci, nebo podvedení, všichni máme vždy možnost se změnit, abychom kráčeli k plnému životu, k životu, v němž se staneme milosrdnými správci připravenými odpouštět.

Foto: Alena Rousová.

 odeslat článek     vytisknout článek