Názory

Ignácovo duchovní otcovství

Pavel Ambros

Nejčastější ignaciánské úsloví, uváděné téměř na konci každé modlitby, je: A pak se pomodlete Otčenáš. To nemůže být náhoda, známe-li totiž Ignácovu důslednost a promýšlení věcí. Je to jeho jasná, jednoznačná a záměrná volba. Navazuje na povzbuzení, abychom často všechno odkazovali na Otce a děkovali mu, protože je to od něho.

Jak poznáme Otce? První intuice souvisí s pozorností (DC 75). Vybízí nás, abychom se zamysleli nad tím, jak se na mě dívá Bůh, náš Pán, a povzbuzuje nás k tomu časem zarámovaným do časové jednotky, po dobu jednoho Otčenáše. Když se na mě dívá Bůh, Pán: kdo se dívá? Otec, před nímž člověk stojí v úctě. Dále je v knížečce duchovních cvičení uvedena jiná souvislost, totiž když rozjímáme význam každého slova dané modlitby. Je to jednoduchý nástroj k poznávání Otce. Jakým způsobem? Spočívá v tom, že modlící se člověk klečí nebo sedí, podle toho, v jakém rozpoložení se nachází a jaká větší zbožnost ho provází, a se zavřenýma očima nebo upřenýma na jeden bod, aniž by je sem tam vrhal, vyslovuje slovo: Otec. Má u toho jednoho jediného slova setrvat tak dlouho, dokud mu různé významy, srovnání, uvažování přinášejí novou chuť a útěchu. A stejně tak ať postupuje při každém slově modlitby Otčenáše. Dobře víme, že Boží Syn nám zjevuje milující tvář a srdce Otce, které se učíme poznávat ve tváři a srdci jeho Syna. Proto Ignác tak důvěrně zná Otce, zde se naučil hovořit o Otci a jeho nekonečné Dobrotě.

V důležitých okamžicích na cestě k dovršení a Kristovu příchodu vybízí Ignác k trojímu způsobu vedení rozhovoru. Obracíme se nejprve k Matce Boží a prosíme Syna, aby se přimlouval u Otce. Stejně tak ho prosíme, aby před Synem přednesl stejné prosby Otci. Nakonec stojíme před Otcem, s nejvyšší mírou úcty, kterou vidíme u Krista, a otevíráme mu své srdce (DC 62–63, 147 a 199).

Nejdůležitější a vše další utvářející událost v životě Ignáce se podle tradice odehrála v La Stortě. Vypráví o tom ve svém svéživotopise (Poutník, 96): „Když byl jednoho dne, bylo to několik mil před Římem, v jednom kostele a modlil se, pocítil najednou takovou změnu v duši a viděl tak jasně, že ho Bůh Otec přidružuje ke Kristu, svému Synu, že by se o tom neodvážil pochybovat. Byl přesvědčen o tom, že ho Bůh Otec skutečně přidružoval ke svému Synu. [Já, který píšu tyto věci, jsem řekl poutníkovi, když mi to vyprávěl, že Laínez to vykládá s jinými podrobnostmi, jak jsem slyšel. Poutník mi na to řekl, že všechno, co povídá Laínez, je pravda, protože on sám si to nepamatuje tak podrobně. Ovšem ví jistě, že když to tehdy vypravoval, řekl čistou pravdu. Totéž mi řekl i v jiných případech.].“

To má vést nejen ke školometskému způsobu poznání: Láska je praktická a zakládá se více na skutcích než na slovech, a proto svatý Ignác, zamilovaný do Otce tím, že poznává, miluje a napodobuje Syna, chce být v Otcových záležitostech, a proto v úvodu úvahy o životních stavech píše, aby se dal čistě (výlučně) do služby Věčnému Otci (DC 135). U jesliček se nestačí dojmout nad Jezulátkem, ale máme se k němu sklonit s láskou, kterou ho miloval Otec. Byl tak sám Otcem milován, že miloval stejně jako Otec.

 odeslat článek     vytisknout článek