Rozhovory

Jakub Žákavec přijme kněžské svěcení

Alena Rousová

V jaké rodině jste vyrůstal?

Jsem nejmladším členem naší velké rodiny: mám dva bratry a jednu sestru. Mám to štěstí, že jsem obklopen skvělými sourozenci a milujícími rodiči, kteří mě od mala vedli k víře a podporovali mě na mé cestě.

Řadu let pracujete v sociální oblasti. Jak vznikl a vyvíjel se Váš vztah k této činnosti?

Cesta do sociálních služeb byla spojena s mojí cestou ke kněžství. V průběhu studia jsem cítil, že cesta kněze ve farnosti není pro mě to správné povolání. Rozhodl jsem se postavit na vlastní nohy. Ještě při studiu jsem začal pracovat v Charitním domově v Mukařově. Dodnes čerpám z cenných rad a vedení sestry Zuzany ze Společnosti dcer křesťanské lásky svatého Vincence de Paul ve Staré Boleslavi.

Povězte nám o svém povolání ke kněžství.

Povolání ke kněžství se v mém životě projevovalo různými způsoby. Už jako malý kluk jsem ministroval. Dokonce jsem musel mít schůdek, abych dosáhl na ambon. Asi silnější volání jsem uslyšel v době, kdy jsem si vybíral vysokou školu. Už jsem měl podané přihlášky na pedagogické fakulty. Ale na svátek svatého Norberta jsem se probudil a cítil jsem, že bych měl jít cestou, která by měla hlubší smysl. Nastoupil jsem tedy do konviktu v Litoměřicích, poté do pražského semináře. Jak jsem již uvedl v předchozí odpovědi, začal jsem pracovat v sociálních službách.

Mé povolání se začalo probouzet opět po několika letech. Posledními kapkami bylo setkání s několika lidmi: můj duchovní vůdce, spirituál a skvělý kamarád P. František Hylmar SJ, ředitelé a mladí lidé z diecézních center mládeže, moje rodina, přátelé a kolegové.

Vaše kněžská formace probíhá trochu nestandardně: chodíte do práce, nejste v kněžském semináři. Jak na to došlo?

Pracuji ve společnosti DelpSys, která trochu netradičním způsobem podporuje organizace nejen v sociálních službách pomocí inovativních metod. V roce 2020 jsem navštívil pana kardinála Dominika Duku a prozradil jsem mu svoji myšlenku: Po vzoru dělnických kněží ve Francii začít hledat nové cesty pastorace v projektu Česká misie. Být blíže k lidem, kteří se pohybují na hranici církve. Asi mnoho lidí překvapí, že to byl právě pan biskup Dominik, který mě nejen na této cestě podpořil, děkoval mně a spolu jsme vymýšleli další kroky.

Na co se v kněžské službě nejvíce těšíte?

Těším se na další dobrodružství, která mě v České misii určitě čekají. Ta cesta není prošlapaná a někdy má i slepé uličky. Ale Bůh si mě vede a posílá mně do cesty skvělé lidi, bez kterých bych už na cestě nebyl. Za velkou oporu vděčím bratrům jezuitům a také skvělé rodině františkánů od Panny Marie Sněžné. Jáhenské svěcení byla velká změna a až po svěcení jsem pochopil, proč nejde rovnou být svěcený na kněze. Asi bych tak velkou věc najednou neunesl. O to více se těším na to kněžské.

Foto: Jakub Šerých (Člověk a víra).

 odeslat článek     vytisknout článek