Názory

Synodální proces v dialogu křesťanských tradic? I.

Pavel Ambros

Uveďme dva příklady závěrů kontinentálních setkání: východní církve na Blízkém východě a Evropu. „Synodalismus je jádrem dědictví našich východních církví“ (Závěrečné prohlášení kontinentálního shromáždění pro Blízký východ, 17. 2. 2023 v Betánii). Kromě neologismu synodalismus, jenž je použit v arabském originálu textu a vyjadřuje velmi specifický přístup partikulárních církví tradic křesťanského Východu k synodálnímu procesu, totiž jistý odstín toho, co míníme pojmem synodalita v ostatních jazycích včetně češtiny, je zajímavé sledovat, kolik toho mají katolické církve na Blízkém východě společného s církvemi v jiných částech světa. Není tomu tak, že by romantický náhled na východní tradice nás svedl k špatnému porozumění tomu, co katoličtí křesťané východních církví prožívají se svojí církví v dnešním světě. Velmi rozvinuté povědomí o tom, co synodalita je v teorii i praxi, nevede k tomu, že by křesťané východního obřadu neprožívali stejné palčivě se rodící otázky (otázka se týká tajemství, věcí nejvyšších a absolutních) a bolestně se rodící odpovědi (vždy jen částečné a relativní, protože jsou součástí života tázání, které překračuje sebe). Progresisté i konzervativci, jak je zkratovitě představuje zplošťující mediální odraz a zkreslující zrcadlení, což je vždycky „jen“ ještě neukončené zrání a dospívání nového v Kristu, pastoračně řečeno jeho přicházení do našeho času (ujímání se lidského božským a zahrnování lidského do božského v osobě Krista a celého jeho těla), se rádi odvolávají na východní tradice při svých kontinentálních setkáních, aby je využili ke svým mocenským cílům, aniž by jejich hlasu naslouchali. Připusťme, že východní katolické církve jsou zároveň jedinečně schopny ukázat, na jak dlouhé, starobylé, úctyhodné a stále oživované tradici východních církví synodální proces papeže Františka staví a jak synodalita pomáhá ekumenickému dialogu jít kupředu. Východní katolické církve mají zásadní význam – a to bylo velmi patrné již na Druhém vatikánském koncilu (1962–1965) ve způsobu nahlížení církve na sebe sama a vnímání jejího poslání – pro upřesnění, prohloubení a rozvíjení „katoličtějšího“ pohledu na katolicismus. Stále častěji se ve sporech, které vedeme na „Západě“, ukazuje, jak římská a latinská identita církve byla často ideologizována, aby se stala soupodstatnou s katolickou vírou, což je ovšem historicky i teologicky zcela zavádějící, v některých ohledech i fatálně chybné. Příkladem může být lítý, vevnitř církve stále více probíhající, mimořádně vyhrocený spor o latinskou mši před Druhým vatikánským koncilem. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, nemůžeme oddělit od tázání o vztahu přicházejícího Božího království, v němž Bůh jedná osobně, a skomírajících podob většiny institucionálních podob života církve. Nejedná se v tomto zápase spíše o to, kdo a jak se zmocní zbytku toho, co dožívá, v úplném zneschopnění vůči živému slovu Krista mezi námi? Přiznejme si již konečně, že v těchto strastech bloudění v nostalgii po minulosti utíkáme před tím, co toto slovo pro mne znamená a znamenat má, jaký je jeho smysl nyní pro mne, pro náš způsob života i poslání. Nechceme vlastně tuto „tradici“ mít, vlastnit, užívat, případně zneužívat? Konkurenčně i mocensky? Copak jsme ztratili vhled, co znamená trestající mediální ruka, která nahradila dnes trestající Boží ruku?

 odeslat článek     vytisknout článek