Články

Přijímat lásku, jež k nám Bůh chová

Pavel Ambros

Připomeňme: Jak zní nové přikázání? „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ (Jan 15,12) Kde hledat počátek jeho naplnění? Přijímání lásky, jež k nám Bůh chová. Předpokladem přijetí je vědomí, že člověk se ujímá toho, co sám nedokáže: Není schopen, a proto přijímá. A do třetice: Co je tímto přikázáním? Synova láska, zosobnění: Jsem Syn. Přijetí je pro člověka činorodostí, vyžaduje od nás dvojí úsilí: uschopnit sebe k přijetí daru ochotou (pasivitou), nechat působit (aktivita naší svobody). Jakmile začneme podnikat na svou pěst, zhlédneme se v aktivismu, nejsme schopni přijímat. Přijímat znamená stáhnout se, abychom dali prostor druhému a přijali jeho jednání. Připravit pro něj uvítání, aby se cítil jako doma, a ne jako vetřelec. Láska, která je vítána, se stává naší láskou k druhému. Láska je tímto vytvářena. Je ztvárňována přijímáním. Co se zde odehrává? Milujeme předem, milujeme bez výhrad. Proto se láska umí obětovat. Miluje, když se nechá milovat. Když přijmeme Otcův dar, vyvolává tvořivou činorodost bez omezení. Najde vždy překvapivé konkrétní podoby. Stane se každodenní cestou. Stává se hmatatelnou, viditelnou, zakusitelnou. Od slov přechází k činům a činy naplňuje krásou vyznání, slovem. Přikázání se stává sladkým, není břemenem, nýbrž poutem.

Ježíš nezačíná přikázáním, neříká „zachovávej“ (dodržuj, respektuj, plň, dbej), nýbrž „kdo má moje přikázání a zachovává je“ (Jan 14,21); doslova: „Kdo má mé příkazy a je jich bedliv“. Použitý termín je zajímavý. Řecký výraz (τηρῶν αὐτὰς; τηρέω = 1. zachovat, uchovat, 2. střežit, hlídat, 3. uchránit, zachránit; dodržovat, plnit, držet se) znamená spíše mít na paměti, nosit v sobě, nechat v sobě narodit. Copak je možno zapomenout na to, co člověk přijal od Otce? Kristus prakticky říká: Já jsem si vás zamiloval, přijměte mě. A berte na mě ohled. Jak žijete, počítejte se mnou, a budete živí, protože skutečně žiji ve vás, jsem živý. V nás bude tato láska, která je spojena s Parakletem, Duchem pravdy. Bůh nám ve své lásce dává Syna, jeho samého, a k tomu dává Otec Přímluvce („dá vám jiného Přímluvce“ /παράκλητος/). Zajímavý je také překlad termínu Parákletos: Přímluvce ale také Utěšitel, ale také ve významu zastánce, pomocník. Výraz má původ v oblasti práva. Označuje toho, kdo stojí při obžalovaném, když se všichni postaví při soudu proti obžalovanému, vždy mluví v jeho prospěch. Je spíše obhájcem než utěšitelem. Mluví proti těm, kdo nás obviňují. Kdo nás obviňují? Jsou to ďáblové, jak je dobře zdůrazněno v apoštolských listech. Ďábel nás chce obvinit, že nejsme schopni žít, že nejsme dobří. Proti tomu nás Duch Svatý činí imunními. Ne zvnějšku, ale zevnitř. Duch Svatý je ten, kdo „přebývá u vás a bude ve vás.“ (Jan 14,17). „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás.“ (Jan 14,20).

Vždy se vracíme ke stejnému bodu: Kristus chce, abychom se skrze lásku podíleli na této božské existenci, která je jedno v druhém. Nejde tedy o skutečnost vnější, povrchovou, reklamní, ale o jakost, kvalitu, skutečnost vnitřní. Láska se rodí zevnitř a je to Duch, který tuto lásku dává, jak říká Pavel, brání nás zevnitř proti každému útočníkovi. Je to láska přijatá a přijímaná, která vytváří lásku mezi námi, v našem každodenním životě.

Foto: Ludvík Kolek, Hořící orant, 1971.

 odeslat článek     vytisknout článek