Dokumenty

Neokázale a pilně sloužil

Alena Rousová

Přátelé, sestry a bratři, „vzpomínejte na vůdce své, kteří vám mluvili slovo Boží“. Tak překládá začátek oddílu, který jsme z epištoly k Židům četli, Bible kralická. Tento překlad se ale ke vzpomínce na Petra Koláře moc nehodí. Petr sice slovo Boží mluvil, k mnohým, míníme-li tím slovem poselství uložené v Písmech svatých, ale vůdcovský typ on nebyl. Vůdce, ten po svém vede nějakou skupinu, nemusí to být hned nějaké tupé stádo, ale on určuje cíl a cestu, kudy se půjde, je možné se ho občas na něco zeptat. Ale on rozhodne a ostatní poslechnou. Petr vůdce nebyl, neurčoval cestu a nevytyčoval cíl. On těm, kteří šli vedle něj, na společné cestě byl průvodcem. Uměl poutavě a kvalifikovaně povědět, kudy že to jdeme, co vlastně vidíte nalevo a napravo a co je před námi, co nás čeká a na co si dát pozor. Petr nechtěl být guru a nikdy jím nebyl. Nepotřeboval seskupovat své oddané stoupence. Byl naším průvodcem po cestě, o níž Pán Ježíš řekl, že ji známe. Ale jak víme, apoštol Tomáš pak doznal za nás všechny, že my tu cestu moc neznáme. Tedy na té cestě do života věčného potřebujeme nějaké průvodcovství.

Osobně vděčím průvodci Petrovi za mnoho. Několik let jsme spolu pracovali v rozhlase, v náboženské redakci, a byla to radost. Nikdy jsme se nepohádali. Asi proto, že jsem k němu cítil úctu, a věděl proč. A vůbec i mezi ostatními pracovníky rozhlasu imponoval šíří svého vzdělání a pro mnohé byl autoritou, někdy i zpovědníkem. Nikdy se nechlubil tím, co všechno umí a zná, a uměl toho hodně. Například jeho schopnost tlumočit simultánně do němčiny či francouzštiny budila údiv. Navíc on nebyl suchar, dovedl se družit, sdílet s druhými drobné radosti života, například své zážitky z pravidelných letních pobytů na Korsice a také lahodnost ušlechtilých nápojů. Nikdy nechtěl oslňovat, přitom předpoklady k zaujetí nějaké vůdcovské role měl. Ty ale zůstaly nenaplněny. „Kdož vůdce jest, budiž jako sloužící.“ Takhle čteme v Kralické bibli Ježíšův pokyn. A Petr ho byl poslušen. Prostě k nasycení jeho vlastního ega mu služba bohatě stačila. O významné funkce neusiloval, ale přece jen když byl vyhledán a přemluven jinými, kteří si všimli jeho schopností, tak potom neokázale a pilně sloužil. Například v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, kde velmi efektivně uplatňoval svou jazykovou vybavenost a své kontakty v zahraničí. Petr byl výtečný biblista. Však práce s textem, to byla jeho vášeň. A když u nás evangelíků kázal, tak si to všichni pochvalovali, jako by ten kazatel byl od nás. A mně se naopak stalo, že jsem byl jednou dotazován, jsem-li také jezuita. To bylo v roce 1990 ve vzdělávacím středisku jezuitském u Paříže.

Skupina studentů se chystala na poznávací cestu do Československa a já jsem byl pozván, abych ty mladé trochu připravil na to, co je čeká. Tam jsem poprvé v životě trojrozměrně potkal Petra. Aniž jsme se domluvili, tak jsme těm mladým říkali v podstatě totéž, až nabyli dojmu, že jsme řádoví bratři. Oba jsme vyvraceli iluzi, že když teď po pádu komunistického režimu se církev těší tak obrovské důvěře, tak křesťanství rozkvete a země zažije velkou náboženskou obnovu. Říkali jsme, že vlna obdivu k církvi jakožto vítězi nad komunistickou tyranií brzy opadne. Křesťanství zůstane záležitostí nonkonformní menšiny uprostřed sekularizované konzumní společnosti. Podobně jako ve Francii. A teď jde o to, abychom byli menšinou čipernou, která bude empaticky doprovázet společnost na neprošlapaných cestách a hned se zřekne snů o nějaké vedoucí úloze a zbaví se všeho triumfalismu.

Četli jsme apoštolskou výzvu, abychom ty, kteří k nám mluvili slovo Boží, to jest i Petr, následovali ve víře. Tedy ne v jejich omylech, slabostech a náladách. Ty měl i Petr. Ve svých soudech byl někdy až příliš příkrý, a zvláště vůči bratřím byl často hyperkritický. Však vy víte. Ale víru, tu on měl. Víru v Ježíše, jehož on chtěl být pokorným tovaryšem. Jemu a podle jeho vzoru druhým sloužit. Petr měl ohromnou pracovní kázeň, v práci s texty byl workoholik, pořád něco četl a překládal. A v tom překládání byla pokora služebníka. On nechtěl být za každou cenu originální a autorský. Jemu stačilo, když jiným už se podařilo něco platného napsat, s čím on souzní, převést to do češtiny. Nebýt Petra, tak nemáme po ruce my kazatelé takovou velmi užitečnou pomůcku, na kterou už jsme si zvykli, ten hodně tlustý, obsáhlý Slovník biblické teologie.

„Nemáme zde trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které teprve přijde,“ napsal apoštol. Mně se zdá, že sám Petrův životopis a to, jak on k svému vlastnímu osobnímu údělu přistupoval, je ilustrace tohoto apoštolského výroku. Když se po letech exilu vrátil do Československa, měl jsem dojem, že se tu cítí jako na misiích, v cizině. Ano, on jezdil z Prahy do Ostravy navštěvovat maminku, pokud žila, a své sestry, ale nějak se nepamatuji, že by někdy říkal: „Tak jsem o víkendu byl doma.“ On vůbec vůči takovému tomu sladkobolnému Heimweh (stesk po domově) byl imunní. Česká krajina, česká mentalita, ba ani styl české zbožnosti, podle něj příliš barokní, ho příliš nedojímaly. Nejvíce doma se asi cítil v Paříži v jezuitském Centre Sèvres. Jednou mě tam vzal s sebou na jakousi konferenci a já byl u toho, jak se Petr znovu chopil funkce ekonoma, kterou tam léta vykonával v této komunitě, a před obědem to byl on, kdo u baru s aperitivy naléval spolubratřím. A na nich bylo vidět, že ho moc rádi mezi sebou zase vidí. A také Petr zářil. Byl mezi svými.

Nikdy jsem se Petra nezeptal, jak si představuje to zaslíbené budoucí město, kde budeme konečně doma. On totiž jakékoli rozvádění eschatologických představ hned v zárodku vždycky utnul, neboť podle něj je zbytečné mluvit o věcech, o nichž nemůžeme nic vědět. Ale kdybych nalezl odvahu se zeptat a on se osmělil povědět to, co neví, ale na co se těší, vím, že by to byla Paříž. Když rozjímám ten příslib Páně, že v domě Otcově je mnoho příbytků, tak při vzpomínce na Petra pod tím slovem příbytek, řecky moné, si představuji místnost, takovou útulnou mnišskou celu s velkým psacím stolem, s počítačem, a na stole stoh textů, stoh celý. Texty Leona Defoura, Henriho Madelina a Paula Valadiera a jiných tovaryšů jezuitů. Takový příbytek v nebeské Paříži bych Petrovi moc přál. Možná tady by mne Petr napomenul, že moc fantazíruji, ale v domě nebeského Otce má Petr připravené místo. Tady nefantazíruji, tím jsem si jist.

Foto: Alena Rousová.
Fotografie Lucie Horníkové (Člověk a víra) jsou ZDE.

 odeslat článek     vytisknout článek