Články

Svatý Petr a svatý Ignác

Pavel Ambros

V žádném z dřívějších dokumentů o Ignácově životě není o tomto detailu ani zmínka, ale Petrova role v Ignácově uzdravení se brzy stala součástí životopisné tradice. Pedro de Ribadeneira ve svém latinském životopise v plném znění, vydaném několik let po Ignácově smrti, výslovně hovoří o „přímém zásahu Boží Prozřetelnosti a přímluvě svatého Petra“. Ve španělské verzi poznamenává, že Ignác měl vždy Petra „jako zvláštního patrona a zastánce a jako takového ho ctil a sloužil mu“. Když o několik let později Juan de Polanco, který sloužil jako Ignácův sekretář posledních devět let jeho života, zopakoval podstatu Ribadeneirova vyprávění, přidal další detail: mladý Ignác dokonce Petra uctíval španělskými hymny složenými k jeho poctě.

Ignácovu úctu ke svatému Petrovi, která předchází tomu, co Ignác prezentuje jako své obrácení, nelze chápat jako úctu k světci nějak tradičně uctívanému. U Ignáce vypovídá o oddanosti církvi, pro niž byl svatý Petr i ve středověku chápán a uctíván jako reprezentativní postava. Vyjadřovala oddanost, která posilovala boj křesťanů proti Maurům ve Španělsku. V Ignáci proto uzrával záměr založit řád, který by byl zcela k dispozici papeži. Tato jeho touha byla přítomná v intuitivním povědomí, které je hlubší než jakákoli formální teologie. Ačkoli Ignác musel po celý život bojovat s autoritami v církvi, které neměly pro jeho projekt pochopení a až příliš snadno ho obviňovaly z kacířství, protože odkazoval na své vnitřní zážitky a rozhovor s Kristem v srdci. Byl mystikem i mužem církve. Jeho hnutí možná představovala určitou verzi reformy, ale nikdy ne protest. Přes všechno napětí, s nímž musel žít, byl Ignácův život v církvi vždy, a to působivě, nezpochybnitelnou samozřejmostí.

Další zmínka o svatém Petrovi v Ignácově autobiografii tento postřeh ještě umocňuje. Ignác měl v Paříži nedostatek peněz, a tak ho napadlo nabídnout se jako placená výpomoc jednomu z učitelů. Vypráví, že našel útěchu v představě, že učitel je Kristus a různí studenti jsou apoštolové – Petr, Jan a tak dále. Pokračuje objevně: „Představoval si totiž, že bude Kristem a že některému studentovi dá jméno svatého Petra, jinému svatého Jana – a stejně tak dá jména dalším studentům podle apoštolů. Uvažoval: když mi poroučí magistr, pomyslím si, že mi poroučí Kristus, a když mi poroučí někdo jiný, pomyslím si, že mi poroučí svatý Petr.“ (Paměti, 75) Petr není jen jedním z učedníků mezi ostatními. On také přikazuje.

Ignácova oddanost Petrovi však přesto zahrnovala něco víc než jen úctu k řádu a autoritě. Petr byl důležitý ani ne tak proto, že představoval autoritu, kterou je třeba bránit před jejími kritiky, ale spíše proto, že poskytoval základ, na němž bylo možné bezpečně vybudovat nové formy církevního života, které by projevovaly novou a větší Boží slávu. Možná je příznačné, že ve svéživotopise se Petr objevuje diskrétně a jednoduše, když je Ignác uzdraven, dříve než na scénu přicházejí ostatní svatí. Možná Petr představuje tichý, tradiční základ pro sny a pro rozlišování mezi těmi, které přicházejí později, s Ignácovou rekonvalescencí.

Petrova přítomnost při Ignácově uzdravení jako by vycházela ze zbožnosti soustředěné na Boha, jehož prozřetelnost se nachází v konkrétních událostech pojatých jako momentální Boží zásahy. V době, kdy byl text diktován, však Ignác fungoval jinak. Když vzpomíná na svou vyostřenou reakci krátce po odchodu z Loyoly na Maura, který zpochybňoval Mariino věčné panenství, poznamenává, že tehdy ještě „neviděl dovnitř a nevěděl, co je pokora nebo láska nebo trpělivost nebo rozvaha, která tyto ctnosti řídí a měří je.“ (Paměti, 14) Postupně se Ignácovo náboženství stávalo více vnitřním. Na konci svých vzpomínek shrnuje rozvoj své zbožnosti. Zbožnost je pro něj schopnost najít Boha bez ohledu na situaci. „Stále prohluboval svou zbožnost, to je snadněji nacházet Boha. Pokaždé, když chce najít Boha, najde ho.“ (Paměti, 99)

Ignácova věrnost Petrovi a církvi nikdy neochabovala, ale neustále se prohlubovala a rozšiřovala. Vyjadřovala se především službou a misií, a proto její projevy nabývaly v různých souvislostech rozmanitých podob. Vždy bylo možné si představit větší božskou slávu. Ignác v Konstitucích vysvětluje jezuitský slib zvláštní poslušnosti papeži kvůli misii přímočaře: „Úmysl onoho slibu, jímž se Tovaryšstvo zavázalo papeži jako vrchnímu náměstku Kristovu poslušností bez výmluv, směřuje k tomu, že se odebereme, kamkoli uzná za vhodné k větší slávě Boží a prospěchu duší poslat mezi národy, ať už věřící nebo nevěřící“ ([603]) V tomto případě se jedná o slib, který se týká misie. Kdykoli Jerónimo Nadal, kterého Ignác vyslal po Evropě, aby vysvětloval jezuitský způsob života, připomínal roli svatého Petra při Ignácově uzdravení v Loyole, povzbuzoval ve svých posluchačích nejen úctu k Petrovi, ale také k Pavlovi, misionáři. (Nadal, J., Duchovní cesta, s. 191) Nadal rozvíjel tento pilíř ignaciánské apoštolské mystiky způsobem, který plně respektoval možnosti jednotlivců. Než bylo sepsáno evangelium, žili učedníci podle tradice; první jezuité před sepsáním konstitucí žili stejným způsobem, bez psaného textu. Ignác, když mluvil ke svým druhům, použil slova svatého Petra: „Znáte, bratři, náš způsob a řád života; proto, když jdete, jednejte tak.“ Ovšemže takovou větu v Novém zákoně nenajdeme. Citát odhaluje působení vlastních duchovních představ prvních jezuitů. Před písemnými Konstitucemi žili z hluboké důvěrnosti a družnosti mezi sebou, nepochybně nejprve s Kristem, ale nyní nicméně s Petrem, který ho zastupoval. V jistém smyslu tento způsob a řád života v sobě obsahuje vše, co jezuitští učedníci potřebují. Tento život od nich vyžaduje, aby žili jako lidé, kteří vycházejí ze své ješitnosti a pýchy. Jen tak se budou podobat Ignáci – Petrovi: budou klepat na dveře zevnitř svých spolubratrů, budou klepat na dveře uvnitř církve. Dříve než je Kristus pošle do světa, musí jej vpustit do svého srdce. A Ignác byl přesvědčen, že nechat vstoupit Krista do srdce není možné jinak, než nechat vstoupit do srdce jeho pozemského zástupce, to je Petra. A pokud se církev drží takto přicházejícího Ježíše nejdříve k sobě, uzdravuje z moru odkazování na sebe, totiž narcismu a sebeprezentace.

Foto: Uzdravení svatého Ignáce. Juan De Valdés Leal, Zjevení svatého Petra svatému Ignáci v Pamploně.

 odeslat článek     vytisknout článek