Rozhovory

Argentinský jezuita Ángel Sixto Rossi, metropolita córdobský

Pavel Ambros

Fundace Otevřené ruce sama o sobě říká: „Zrodili jsme se v roce 1992 ve městě Villa de Mayo v Buenos Aires z iniciativy skupiny dobrovolných přátel, kteří pod vedením jezuity otce Ángela Rossiho SJ začali distribuovat potraviny a oblečení nejchudším a nejzranitelnějším lidem v oblasti. Od té doby jsme se rozrostli do jedenácti měst: Buenos Aires, Córdoba, San Juan, Concordia, Chaco, Salta, Mar del Plata, Jujuy, Santa Fe, Neuquén a Mendoza, čímž jsme poskytli citlivou a konkrétní odpověď těm, kteří se ocitli sami ve zranitelných oblastech.

V červenci 2019 byl po řadě jednání a schůzek podepsán Tovaryšstvem Ježíšovým dokument, jímž byla tato fundace deklarována právně jako apoštolské dílo se zvláštním vztahem k Tovaryšstvu. Podstata celého dokumentu spočívá v tom, že Otevřené ruce uznaly svatého Ignáce z Loyoly a Tovaryšstvo za zdroj své trvalé inspirace a identity.

Jsme hnutí dobrovolníků, kteří doprovázejí lidi v situacích osamělosti a zranitelnosti, vytvářejí a rozvíjejí prostor důvěry, radosti a naděje. Kreativně řídíme společenství oddaná spravedlnosti a solidaritě, která milují a slouží tím, že se zaměřují na lidi a jejich potřeby. Naším heslem je: Láska, služba, radost, oddanost.

Počátek služby Ángela Rossiho v roli arcibiskupa byl velmi svízelný. Jednak celková politická situace, která se vyrovnává s minulostí vojenských vlád, se vyrovnává až dodnes s politickým dědictvím a ideologií perónismu. Od počátku ho však různé stranické frakce varovaly, že se bude muset pohybovat v blízkosti tlakového hrnce, kdykoliv se budou konat volby. V provincii dochází k různým turbulencím, které jsou provázeny velkými politickými výkyvy. Tváří v tvář možným politickým scénářům Rossi s oblibou říká: „Pokud dojde k rozkolu, je úkolem stavět mosty a nevyhrocovat rozpory. Doufejme, že můžeme být nástrojem jednoty. Stavíme se na stranu lidu.“ Rossi je znám svojí politickou a občanskou bdělostí. Pomalu posouvá figurky na církevní šachovnici tak, aby pastorační služba směřovala k církvi vycházející ven a k církvi chudých pro chudé, podobně jako argentinský papež. Jezuita s uznávaným řečnickým a kazatelským nadáním se prosazuje i v rámci biskupského kolegia Jižní Ameriky, což dokazuje jeho vedoucí úloha při setkáních biskupů střední a jižní Ameriky.

Rozhovor s otcem Rossim po jeho jmenování arcibiskupem 9. listopadu 2021

Změnil se Váš život za tyto dva dny nějak výrazně?

Ano, z hlediska perspektivy ano. V realitě se uvidí později. Rozhodně je to zajímavý liják. Významný.

Kdy jste se o schůzce oficiálně dozvěděl?

Před týdnem. Všichni předpokládají, že o tom víte a mluvíte o tom. Tak to není. Poslední, kdo se to dozví, jste vy. Přichází to k vám narychlo. Prostřednictvím nuncia monsignora Miroslava Adamczyka, který vás jménem papeže jmenuje. Samozřejmě s tím, že vám dává svobodu říci ano nebo ne. K tomu, abyste řekl ne, byste musel mít velmi vážné důvody. Kopali jsme a křičeli, co to šlo, abychom se z toho dostali, ale jsme tady...

Když to říkáte, říkáte to samozřejmě s jistou ironií. Ale je to opravdu velký tlak na přijetí funkce?

Ano, člověk cítí... Ukradl jsem výraz knězi Brocherovi, který říkával: „Tyhle sedla nejsou pro tenhle hřbet, pro tohohle mezka.“ Máte pocit něčeho, co vás přesahuje, rozumíte? Cítíte velmi silně svou vlastní omezenost. Spolu s tím cítíte důvěru a náklonnost lidí. Bylo by velmi nespravedlivé, kdybych neuznal, že lidé, řekněme, mají náklonnost a důvěru. Na to se člověk spoléhá. A samozřejmě na Boha. To je to, co vás podrží. A pak, no, křehkost vložená do rukou lidí. Ano, je tu pocit malosti.

Jak vysvětlíte někomu, kdo neví, co znamená, když se jezuita stane arcibiskupem?

Není na tom nic jiného. Je prostě o jednoho víc. S tím, co je pro jezuity vlastní. Ale není ani víc, ani míň. Může být, jako kdysi, františkánem, mercedariánem nebo diecézním knězem. Není tu žádné plus. Není ani nic jiného. Úkolem je z této pozice umět doprovázet lidi. Kněží, kteří jsou rozptýleni ve všech oblastech a pracují. Řeholníci, řeholnice, laici. Celý svět. Papež často používá výraz blízkost. Být blízko lidem. A také synodalita, což pochází od slova synoda, které znamená jít s. Svým způsobem to tak je. Když budeme, tak dobře fungujeme, dá-li Bůh. My biskupové nejsme páni, nejsme knížata. Papež říká, že jsme služebníci. Stejně jako on velmi trvá na tom, abychom si to nekupovali a nenechali se špatně nalákat. Je to postavení služby.

Řekl jste: „Nemůžeš sloužit bližnímu, když ho neposloucháš.“ Vidíte v této větě politický rozměr, když ji říkáte?

Každý ve své sféře musí naslouchat. Je to nezbytné. Nemůžete sloužit, aniž byste naslouchali. Naslouchání je prvním krokem ve službě. Pokud nenasloucháte, nebudete vědět, co druhý člověk potřebuje, a nakonec mu budete vnucovat to, co předpokládáte. Což se ne vždy shoduje se skutečností. Ať už jde o církev, politiku nebo média. Když Šalomoun zdědil Davidovu vládu, řekl, že milost, o kterou prosil Boha, je umět naslouchat lidem. Spíše než aby žádal o větší moc nebo o to, aby byl silnější než jeho otec, který byl milovaným králem. Nejde jen o to naslouchat, ale naslouchat smysluplně.

Co si myslíte o dnešní politické realitě v Argentině?

Politická a sociální realita je složitá. Musel bych být naivní, kdybych tvrdil, že věci jsou snadné. Ale na druhou stranu musíme obnovit naději. Každý bude muset udělat něco pro to, aby přispěl svým dílem. Musíme věřit, že existuje východisko. Někdy si nejsem jistý, jak a kdy, ale pokud si budeme myslet, že žádné východisko neexistuje, ani tento dialog by nebyl k ničemu. Musíme si to představit a každý bude muset zjistit, kde může přispět tím, čím může. Doufejme, že i když to dnes zní směšně nebo utopicky, podaří se tento rozkol zmenšit. Zní to nemožně, ale já si to nemyslím. To, co nás spojuje, jsou lidé, lidé. Potřeba lidí a bohatství srdce. Protože stejně jako vidíme tolik bídy, lidské bídy, je v lidech i krásné lidské bohatství. Solidarity, citu, péče o nejslabší, péče o rodiny. V kontrastu k tomu všemu je tolik bídy. Dal by se udělat mnohem delší seznam krásných věcí, které jsou v srdcích lidí. Odtud budeme muset vyjít, pokud se odvážíme. Bůh nám to řekne. Doufejme, že se budeme vždy sčítat, a nebudeme se rozdělovat ani soutěžit.

Jakým arcibiskupem budete Vy? V Córdobě a v této situaci.

Jestli chcete, odpovím Vám za deset let (…), haha. Já nevím.

Ale jak si to představujete?

Budu se snažit dělat to, co jsem se snažil dělat jako kněz: doprovázet, utěšovat, být blízko lidem. Počínaje kněžími, se kterými člověk spolupracuje. A s lidem Božím. Doufám, že budu užitečný ve smyslu utěšovat, povzbuzovat. Povzbuzovat, dávat život. Povzbuzovat, dávat život. Povzbuzovat! Nebýt izolovaným svědkem, ale někým, kdo objímá skutečnost a objímá především trpící. Trvám na tom: je snadné to říkat, ale podívejme se, zda tomu odpovídají fakta.

Vaše pozice měla úzké vztahy s politickou a ekonomickou mocí v Córdobě. Arcibiskupové byli vždy hodně konzultováni, je tedy třeba naslouchat také všem sektorům? Jste tomu otevřen?

Ano, člověk je otevřený všemu, co pomáhá lidem. Nemusíte se stavět na žádnou stranu a nemusíte se mýlit. Když se podíváme na lidi a spojíme síly, snad něco dokážeme. V tomto smyslu vedeme dialog se všemi politickými, sociálními a mediálními sférami. Protože sami se z toho nedostaneme. Z těchto ztroskotání se musíme dostat všichni společně. Doufejme, že tomu tak bude. Do politiky se nechystám, ale doufám, že budu moci vést dialog se všemi sektory. Také s jinými náboženstvími. V tomto ohledu je díky Bohu v Córdobě velmi dobrý článek, kterým je Comipaz (Comité Interreligioso por la Paze). A s lidmi, kteří nemají žádné náboženství, ale mají dobrou vůli. Doufám, že se v tom sjednotíme, aniž bychom ztratili vlastní identitu.

Volal jste Schiarettimu, mluvil jste osobně s guvernérem?

Ne. Poslal vzkaz, za který jsem mu vděčný. Osobní kontakt jsem zatím neměl. Rád bych také zdůraznil citlivost biskupa Ñáñeze. Předání postu bylo velmi otcovské. Někdy si člověk představuje, že je nepřátelský. Vůbec ne. Naopak.

Proč nepřátelský?

Někteří lidé si to myslí, ale já ne, jako by člověk přišel s jiným návrhem. Naopak. Člověk přichází, aby pokračoval v nastoupené cestě. Pravdou je, že jsem ho (Ñáñeze) v tomto vnímal jako velmi otcovského, velmi přátelského, velmi obětavého, když mi předával štafetu.

Jak byste definoval svůj vztah s papežem Františkem?

Blízkost, náklonnost. Řekl bych, že je to druh přátelství, a především synovství. Člověk cítí, že je otcem. Když člověk vstupoval do řeholního života, byl hlavou jezuitů. Pak byl naším formátorem v semináři a později, už jako kněz, jsem s ním působil v kostele Nejsvětějšího Spasitele v Buenos Aires. Vždycky říkám, že kdybych ve své službě nebo v této funkci mohl dosáhnout, v uvozovkách, deset procent jeho milosrdenství pro druhé a jeho gest lásky, byl bych spokojený. V těchto dvou aspektech byl pro mě určitě velmi, velmi silným svědkem. O jeho schopnosti milosrdenství vůči křehkým. A o dobročinnosti, která se neprojevuje slovy, ale velmi konkrétními gesty. Doufám, že v tomto budu dobrým žákem.

Vedete s ním plynulý dialog, mluvíte spolu často?

Ne, ne často. Ale někdy ano. Je velmi věrný, když volá například k narozeninám. Nejen mně. Je velmi citlivý. Někdo by si mohl představovat, že s ním mluvíte každý týden, a tak to není. Vůbec ne.

Protože se říká, že má vždycky velkou starost o zemi, o provincie. Vždycky dává pozor na to, co se děje.

Je to člověk, který má schopnost věnovat pozornost všemu. Je to muž vlády a muž s velmi silnou schopností řešit situace. Počínaje těmi svými. Ale dnes si někteří lidé představují, že se věnuje jen našim záležitostem, a přitom je tam venku obrovský svět!

Že se stará o každodenní politiku, např.

Ano, a svět a násilí a tisíc věcí. A také o nás. Ale není to tak, že by se nám věnoval na plný úvazek, jak ho někteří podezřívají nebo předstírají. Jsme jen další. Zvláštní, protože je z naší krve. Ale člověk si nepředstavuje, že by se věnoval jen nám.

Co hodláte udělat se zákonem o legálních potratech a hodláte ve své nové funkci zaujmout bojovnější postoj?

V tom budu i nadále podporovat život. Samozřejmě respektuji i jiné postoje. Ale určitě v otázce života neexistuje žádná střední cesta. Budu i nadále pevně stát na straně života. Jsou jiné otázky, v nichž lze hledat společnou řeč, ale ne v otázce života. Samozřejmě respektuji i jiné postoje nebo ty, kteří si myslí něco jiného. Kromě toho potraty nejsou náboženskou otázkou. Někdy se nám namlouvá, že je to postoj církve. Ne, je to lidská záležitost. Budu pokračovat, nebudu vnucovat ani to, ale budu se jasně stavět za život. Nejen za tento život. Za život prarodičů, za život lidí, kteří zůstali sami. Někdy myslíme na tuto formu života a zanedbáváme ostatní. Bránit život ve všech jeho podobách. Od počátku až do konce.

 odeslat článek     vytisknout článek