Rozhovory

Diskuze, nebo zjednodušující náhled?

Pavel Ambros

V reakci na vydání knihy Marina Gutowského (Bielmo. Co wiedział Jan Paweł II., Agora, 2022) vyzval k seriózní diskuzi na téma zneužívání dětí v Polsku, která by byla založena na zdrojích. „Je mi líto, ale nevidím žádnou diskuzi. Diskuze by byla možná, kdyby existovala ochota pochopit osobu Jana Pavla II. s jeho podmínkami a chybami, ale také s jeho úspěchy a velikostí,“ dodává.

Anna Wojtas: Četl jste knihu Bielmo od Marcina Gutowského?

P. Adam Żak SJ: Ano. Nezpochybňuji bolest ani fakta, o nichž se autor dozvěděl od lidí, které během své cesty do Ameriky potkal, ale tón této knihy udávají jeho emoce. Pro mě jako člověka, který se v této oblasti pohybuje už tucet let, je to příliš málo na to, aby to Janu Pavlu II. učinilo zadost.

Co to znamená?

Emoce jsou nervem této knihy – od dramatického rozhovoru autora s matkou v úvodu až po emoce těch, kterým bylo ublíženo. Fakta, která v knize uvádí, byla známa již dříve, protože byla mnohokrát analyzována, a jsou k dispozici v tisku i na internetu, a to i pro novináře. Mám na mysli například ta, která se týkají případu P. Gilberta Gautheho, jenž tvoří pozadí dvaačtyřicetistránkové zprávy dominikána Thomase P. Doyla, předané prostřednictvím nunciatury do Vatikánu, s níž se pravděpodobně seznámil papež Jan Pavel II.

Na základě této zprávy předložil Thomsa P. Doyl, spolu s právníkem Rayem Moutonem a psychiatrem otcem Michaelem Petersonem, americkým biskupům devadesát pět strojopisných stran. Měli o tom jednat na biskupském setkání. Zaměřil se v něm na „hypotetické“(!) případy, které odhalily a zpracovaly americké soudy. Zpočátku se jednalo o ojedinělé případy. Děsivé a monstrózní, protože se většinou týkaly zvýhodněných pachatelů, kteří, jak dnes víme, obvykle ublíží velkému množství dětí nebo mladých lidí v závislosti na jejich narušené sexuální preferenci. Když se tyto dramatické události odehrávaly ve Státech, Doyle a spoluautoři zprávy představili americkým biskupům situaci velmi věcně, ale bez popisu důsledků pro oběti těchto zločinů. Varovali je a formulovali závěry, i když se týkaly především pachatelů. Týkaly se i nákladů na soudní spory a odškodnění, které ponesou diecéze. Doyle nebyl vpuštěn do zasedací místnosti amerických biskupů. Text, který jim byl předán, byl utajen.

Chápu, že polský čtenář nemusí většinu těchto skutečností znát, ale jsou důležité pro kontext, který byl opakovaně rozebrán v odborné literatuře, i to, jak toto téma bylo postupně vytvářeno. Jestliže autor konfrontuje čtenáře s emocemi svými i svých protějšků, aniž by nastínil dostatečný kontext, je to příliš málo na to, aby se dostal k tezi, k dramatické otázce: Co papež věděl a co nevěděl? To nás k odpovědi nepřibližuje a nanejvýš nás to vede k podezření, že Jan Pavel II. něco ví.

Je třeba si také uvědomit, že k odhalování těchto skutečností ve veřejném prostoru ve Spojených státech došlo na počátku osmdesátých let a poznání důsledků těchto zločinů v životě poškozených pro jejich psychiku bylo teprve v počátcích. Z Doylovy zprávy to Jan Pavel II. nemohl vědět!

Jen o necelých deset let dříve byla na kongresu amerických pediatrů v roce 1977 zveřejněna rozsáhlá studie Henryho Kempeho, která se poprvé zabývala důsledky sexuálního zneužívání. Již dříve, v roce 1967, Kempe referoval o tom ve své zprávě o zneužívání dětí v amerických rodinách. To byly počátky vědeckého výzkumu těchto sociálních jevů.

Chcete říct, že to byla úplně jiná doba než dnes?

Poznání zneužívání a jeho důsledků bylo teprve na samém počátku. Bylo by vhodné, aby si autor knihy Bielma tyto souvislosti připomněl. Ne proto, abychom rozebírali, zda a co mohl Wojtyla vědět. Důležitější je, jaké závěry mohl vyvodit pro církev v osmdesátých letech a jaká nápravná opatření mohl nalézt. Připomeňme si, že v té době byly známy pouze ojedinělé případy zneužívání dětí kněžími, zatímco rozsah tohoto zneužívání byl zcela neznámý. Sám Doyle v jednom z rozhovorů s polskými autory, který vyšel v polštině, na otázku novinářů, jaká byla tehdy stupnice, zavtipkoval: „O rozsahu zatím nikdo nic nevěděl.“ Nejen v církvi, ale i ve společnosti. Následky sexuálního zneužívání se začaly studovat v sedmdesátých letech dvacátého století. Zpráva Doyla a spoluautorů z roku 1985 o nich píše na dvou stranách! Teprve John Jay z College of Criminal Justice provedl na příkaz amerického episkopátu výzkum tohoto měřítka a výsledky zveřejnil o devatenáct let později: v roce 2004 vyšly tři svazky a po jednom v letech 2006 a 2011.

Ve studii Doyla a spoluautorů najdeme první úvahy o kněžích, kteří se dopustili sexuálního zneužívání nezletilých, provedené na základě zpráv z médií. Autoři upozornili na to, jak se pachatelé s poruchou pedofilní preference (preferenční) chovali a jak bychom měli být připraveni na další odhalení. Již tehdy se domnívali, že by k tomu mohlo dojít a že rozsah bude velký, a navrhli zřízení interdisciplinární struktury, která by průběžně sledovala vývoj.

Opatření, která doporučili biskupům, nebyla prevencí v dnešním slova smyslu. Doporučili biskupům, aby vytvořili pojistku na ochranu diecézí před odškodněním, aby připravili diagnózu kandidátů kněžství, aby lidé s poruchami sexuální preference nebyli vysvěceni na kněze. To byl obzor, v němž se pohybovali.

Když se v roce 2002 ukázalo, že rozsah těchto trestných činů je velmi velký, zjistilo se, že hlavním rizikovým faktorem a individuální příčinou těchto činů je psychosexuální nezralost pachatele, a nikoli porucha sexuální preference, jak se možná ještě na počátku osmdesátých let předpokládalo.

Fakta byla ohromující, to je samozřejmé, ale dramatická otázka „co Jan Pavel II. věděl?“ aplikovaná na fakta z počátku osmdesátých let bez tohoto kontextu problému světa a církve s osvojením poznatků, které se teprve rozvíjely – nestačí.

Když se vrátíme ke knize, říkáte, že čtenář je konfrontován s emocemi, fakty... A co knize tedy chybělo?

Autorovy emoce jsou také faktem a sdělují mnohé, ale polský čtenář, aniž by mu byl dán kontext poznání, se může právem cítit manipulován autorovými vlastními emocemi a tím, že je konfrontován s předkládanými fakty, jakoby opuštěn. Autor nechává čtenáře bez klíče. Aniž bychom se snažili porozumět době. Nezabývá se souvislostmi, které byly v té době známy o fenoménu sexuálního zneužívání.

Papež neměl „zasvěcené“ znalosti, ale jednal na základě znalostí, které měl v té době k dispozici. Dokonce až do vydání amerického diagnostického manuálu DSM v roce 1985 se věřilo, že pedofilie je porucha, kterou lze léčit. Léčbu nabízeli psychiatři a psychoterapeuti, kteří pak biskupům potvrzovali, že se někdo vyléčil a už není nebezpečný. Na základě toho biskupové obnovili pastorační službu těchto kněží. Bohužel to vycházelo z velké neznalosti fungování pachatelů. Teprve další vědecký výzkum přinesl poznání, že tuto poruchu sexuální preference nelze vyléčit. Autor by to měl ve své zprávě zohlednit.

Kdyby autor měl také trochu více přehled o tom, jak probíhá institucionalizace sociálního problému, pochopil by, že obtížné sociální problémy mají fáze: od fáze popírání přes bezmoc až po fázi akce. V závislosti na závažnosti problému mohou být fáze prodlouženy. Někdy mohou trvat i roky, dokud se kritická masa nepostaví problému a nenajde poznání, které jí umožní vymanit se z popírání, a energii, která jí umožní překonat omezení vyplývající z bezmoci tváří v tvář problému.

Možná by pak autor Bielmy lépe viděl, jak rychle se Jan Pavel II. vyvíjel, pokud jde o jeho reakci a pochopení problému. Viděl by, že se za dvanáct let hodně naučil, protože rozhodnutí, která tehdy přijal, se dodnes ukazují jako klíčová pro očistu církve.

Kdyby si američtí biskupové tehdy, v osmdesátých letech, osvojili podněty Doylovy zprávy a jejích spoluautorů, proces uznání problému sexuálního zneužívání jako problému celého církevního společenství, nejen v USA, by byl pravděpodobně mnohem rychlejší.

Bohužel nebyl. Když čteme například v Bielmovi, jak fungovaly struktury buffalské diecéze, jak se vedly záznamy o pachatelích, je těžké nebýt pobouřen.

Polskému čtenáři tato kniha možná hodně napoví o tom, jak fungovaly americké diecéze a tamní biskupové. Pokud jde o Buffalo, můžeme vidět, jakou roli tam hrálo PR (public relations) a snaha obnovit obraz církve ve společnosti, který byl vyleštěn nikoliv evangelijními prostředky, jako je stání v pravdě a obrácení, ale skrýváním pravdy a zametáním pod koberec. Diecéze Buffalo by veřejně odhalila jména pachatelů a dramaticky se od nich distancovala, načež by se ukázalo, že šlo o PR operace, které zakrývají rozsah problému. Na tomto příkladu si lze snadno představit, jak mohlo vypadat nikoliv „obelhávání“ Jana Pavla II., ale „tahání za nos“ papeže a veřejnosti některými biskupy.

Za což byly utraceny tučné peníze!

Připouštím, že pro mnoho lidí, a to i v Polsku, může být tento poznatek nový. Já bych dodal ještě víc, protože už je známo, že více než dvacet let – od počátku osmdesátých let až do roku 2002 a až do té velké vlny odhalení, která následovala po zveřejnění reportáží Spotlight v deníku The Boston Globe (akupina investigativních novinářů), byl všechen tento čas promarněný. Jeho náplní byly především PR aktivity a skrývání pravdy. Jan Pavel II. to velmi jasně diagnostikoval v proslovu k americkým kardinálům v dubnu 2002, když řekl, že „mnozí se tím cítí zraněni, když zjistí, jak církevní představení jednali“.

Je důležité si uvědomit, že se duchovní dopustili takových činů, ale je také důležité si uvědomit, jak jednali jejich nadřízení v církvi. I pro nás je to lekce, kterou bychom si měli osvojit.

Jan Pavel II. se snažil nasměrovat americké biskupy, aby se vydali tímto směrem pro dobro církve. Po jejich návštěvě ad limina v Římě v roce 1993 však napsal dopis, v němž jasně, i když poněkud diplomatickou formou, uvedl, parafrázuji: „Váš problém spočívá v tom, že nepoužíváte zákon a stíráte rozdíl, který je nezbytný pro život každého společenství, a ještě více pro život církve, stíráte pojem dobra a zla.“ Zlé činy jsou neutralizovány PR a nikdo za ně nenese odpovědnost.

Myslím, že Jan Pavel II. se poučil, a to poměrně rychle. Pravděpodobně rychleji než mnozí kuriální úředníci, kteří se museli vypořádat s těmito informacemi, které přicházely na Státní sekretariát Svatého stolce.

Foto: Jeusiten in Zentraleuropa.

 odeslat článek     vytisknout článek