Aktuality

Osobní zkušenosti z Magisu a Světových dnů mládeže v Portugalsku

Dne 17. července jsem se vydal z Prahy na cestu do Portugalska coby jeden z organizátorů každoročního setkání Evropských jezuitů ve formaci (EJIF). Sešlo se nás celkově osmnáct, více než loni. Byl mezi námi jako host i jeden scholastik z Haiti, který studuje v Německu.

Prvních pár dní jsme strávili v krásném exercičním domě v Colhares, asi pět minut od oceánu. Oproti rozpálené Praze zde svěží vítr působil coby balzám. Na základě zkušeností z minulého ročníku EJIFu jsme věnovali tento čas především sdílení a neformálnímu bytí spolu. Následně jsme se přesunuli do Lisabonu, kde nás čekal Magis.

Magis byl zahájen 22. července ve škole pojmenované po svatém Janu de Brito, která je provozována portugalskými jezuity. Škola se proměnila na tzv. Villa Magis, kde se přespávalo, jedlo a kde se i odehrávaly mše svaté a jiná větší setkání. Bylo úžasné vidět více než dva tisíce mladých lidí, kteří přijeli skutečně ze všech koutů světa, aby se Magisu mohli účastnit. Přítomno bylo i kolem dvou set jezuitů, což bylo příležitostí s úsměvem navázat na stará přátelství, ale i seznámit se s dalšímu spolubratry.

Úvodní dva dny sloužily zejména k aklimatizaci a k představení smyslu Magisu, jehož heslem tento rok bylo Budovat budoucnost plnou naděje. Organizátoři ale připravili i několik hudebních vystoupení. Poprvé v životě jsem tak měl možnost vidět rapujícího jezuitu nebo hudební skupinu složenou čistě z jezuitů, kde ke společnému vystoupení přispěl třeba i španělský provinciál.

Na dalších několik dní se účastníci rozdělili na základě předchozí registrace do menších skupinek a vyrazili na různé zkušenosti (experimenty). Tyto skupinky se následně věnují aktivitám, které se týkají různých oblastí: umění a spiritualita, sociální služba, péče o stvoření, putování a jiné. Některé zkušenosti se konaly dokonce i ve Španělsku, mimo jiné v Granadě a v Madridu.

Má skupina se vypravila na sever Portugalska, kousek od města Vila Real. Naším úkolem bylo nově vymalovat poněkud omšelou kapli, aby mohla sloužit místní komunitě věřících. Práce jako taková nebyla těžká, ale bylo co dělat, škrábání a malování si vyžádalo poměrně dost času. Tyto zkušenosti ale nejsou zaměřeny primárně na výkon, nýbrž na to, aby se jejich účastnící seznámili a aby nacházeli Boha v rámci společenství i při práci. Tomu pomáhá každodenní společná ranní modlitba s Písmem, společné slavení mše svaté a večerní examen. Přes den je pak možnost k duchovnímu rozhovoru.

Jsem velmi vděčný, že atmosféra v mé skupině byla od počátku výborná a byla možnost nejen ke zmíněným hlubším rozhovorům, ale i k zasmání a k příjemnému bytí spolu. Velmi k tomu přispěli dobrovolníci, kteří tuto zkušenost organizovali a kteří mají blízko k univerzitnímu centru jezuitů v Portu. Neustále jsme se mohli cítit jako doma, protože často vařili s pomocí svých rodin oni sami, a mohli jsme tak ochutnat prostou, ale výbornou portugalskou kuchyni. Velkou podporu jsme cítili i na straně místního faráře, který nám umožnil spát v prostorách patřících farnosti. Měli jsme díky němu i možnost více se setkat s místními věřícími. Krásná byla třeba hned úvodní mše po příjezdu, kterou jsme slavili společně se seniory z místního domova důchodců.

Velmi zajímavé bylo složení naší skupiny. Kromě dobrovolníků, jezuitského kněze z Polska a mě byla totiž celá složená z mimoevropských účastníků. Přijeli z Brazílie, Malajsie, Austrálie, USA či z Haiti. Pro většinu skupiny tak šlo i o první setkání s Evropou, což bylo velmi obohacující. Člověk si uvědomil i svobodu, kterou u nás máme, neboť třeba v Malajsii jsou křesťané do značné míry diskriminováni. Zjistili jsme ale, že radosti a starosti jsou podobné, ať už pocházíte z pražského sídliště nebo z Adelaide.

Den, kdy nám schnul nátěr na kapli, jsme využili k tomu, abychom lépe poznali sever Portugalska. Vyrazili jsme proto do údolí řeky Douro, kde se pěstuje víno, ze kterého se poté vyrábí světoznámé portské. Bylo úžasné sledovat krajinu proměněnou staletími tvrdé práce lidských rukou, díky které si člověk připadal téměř jako v nějaké zahradě.

Cíl naší mise, kterým bylo vymalování kaple, se nám podařilo splnit. Zkušenost jsme tedy zakončili společnou modlitbou růžence s místní komunitou v tomto svatostánku.

Následoval návrat do Lisabonu, kde se sešli opět všichni pohromadě. Následující dny byly naplněny sdílením zážitků ze zkušeností, ale jedno dopoledne bylo věnováno i workshopům, které vedli i známí hosté jako např. jezuita James Martin. Já jsem se vypravil na vyprávění o projektu jedné rodiny, která se snaží žít na svém hospodářství v duchu encykliky papeže Františka Laudato si’. Cenné na tom bylo především to, že šlo o konkrétní projekt, nikoli pouze o teorii. Předposlední den se konal tzv. Festival národů, během něhož měly možnost se hudebně, tanečně či jinak prezentovat delegace z různých zemí. Obrovský úspěch měl polský a slovinský tanec, originální byla také lekce singapurské angličtiny.

Celý Magis jsme zakončili na slavnost svatého Ignáce z Loyoly. Dopoledne otec generál odpovídal na otázky několika mladých lidí. Zdůraznil především důležitost osobního vztahu s Ježíšem Kristem a důležitost spolupráce na společném budování budoucnosti. Následovala mše svatá, která celou akci zakončila.

Celý Magis proběhl ve velmi dobré atmosféře, která se vyznačovala duchem přátelství a společenství. Motto týkající se budování budoucnosti plné naděje tak neznělo jako prázdné heslo, ale jako reálná možnost, jak na základě této zkušenosti vydávat svědectví i ve svých každodenních činnostech, ať už ve škole nebo v práci.

Tím pro nás ale EJIF zdaleka nekončil. Vzápětí se totiž rozběhly Světové dny mládeže (SDM). Přiznám se, že jsem měl z tak velkého množství lidí obavy, ale byl jsem příjemně překvapen. Za celou dobu si nevybavuji nějaký větší incident. Naopak, panovala výborná atmosféra. Díky pohostinnosti Portugalců se člověk cítil opravdu jako vítaný poutník.

Mimo velkých setkání, která jste měli všichni možnost sledovat, jsem se účastnil i menších akcí. Vypomohli jsme tak třeba na tzv. Vocational fair, kde se prezentovaly různé řády a kongregace. Čekal jsem, že tam nikdo nepřijde a budeme se nudit, ale bylo to zcela naopak: člověk se za celou dobu své „směny“ nezastavil. Krásné bylo slyšet i mnoho lidí, kteří sdíleli své dobré zkušenosti s jezuity a byli jim vděční.

Dále jsme pomáhali s prohlídkami v sakristii svatého Rocha, což je jezuitský kostel v centru Lisabonu. Tato sakristie je významná především tím, že se zde nachází vůbec první obrazový cyklus o životě svatého Františka Xaverského, který byl vyhotoven ještě před jeho svatořečením. Ideou byla přiblížit návštěvníkům život Ignáce a Františka. Zájem byl opět značný, k čemuž jistě přispěl i fakt, že v sakristii bylo o něco chladněji než venku.

Velmi silným zážitkem pro mě byl příjezd papeže Františka. Bylo vidět, že i většina poutníků ho vítala s radostí. Jeho promluvy byly povzbuzující, půl milionu lidí skandujících „todos, todos, todos“ v reakci na slova papeže, že církev je tu pro všechny, asi nezapomenu nikdy.

Po skončení SDM jsme opět na několik dní jeli do Colhares, kde jsme si odpočinuli a reflektovali, co nám dvě velké události přinesly. Poté jsme se přes Fatimu vydali do Coimbry. U bývalého noviciátu Tovaryšstva v Cernache nás čekala duchovní cvičení. Prostředí bylo krásné a šlo o požehnaný čas. Po skončení exercicií jsme už jen zvolili organizátory na příští rok a celý EJIF zakončili.

Foto: Pavel Banďouch.
Další fotografie jsou ZDE.

(pavban)

 odeslat článek     vytisknout článek