Dokumenty

Homilie P. Artura Sosy SJ v olomouckém Centru Aletti

Alena Rousová

Druhé čtení z listu svatého Pavla Soluňanům nám před oči klade perspektivu posledních dní liturgického roku, v níž je vše orientováno směrem k příchodu Pána na konci časů. V úryvku, který jsme dnes slyšeli, svatý Pavel s důrazem potvrzuje víru církve ve vzkříšení z mrtvých: naše naděje spočívá ve víře, že nic nás nemůže odloučit od Boha života, ani sama smrt, která tváří v tvář jeho moci se ukazuje jako bezmocná.

Svatý Pavel vyzdvihuje další důležitý bod: ti, které příchod Pána zastihne živé, nebudou nijak ve výhodě oproti těm, kteří již zemřeli. Zachování života nebo jeho ztráta nečiní rozdíl. Před Bohem jsme na tom všichni stejně, jsme pro něj všichni stejně důležití. Přesto je zde něco, co se může stát příčinou velkého rozdílu, který určuje naši přípravu na toto setkání s Pánem. A právě o tom hovoří Ježíš v podobenství o deseti pannách, které vyšly, aby se setkaly s Ženichem.

Všechny vyšly, vydaly se na cestu, vykročily směrem vpřed. Je to metafora lidského života, který již od počátku, od narození, je charakterizován vykročením směrem ven z prostředí, v němž jsme vyrostli. Vstupujeme do světa, který neznáme a který se pro nás nezdá být vždy příznivý. Je to tedy také metafora víry, jejímž názorným příkladem je Abrahám, který zanechal rodný dům, aby se vydal do země, u níž neznal ani její jméno.

Panny vycházejí, aby se setkaly s Ženichem, ale v evangeliu se nespecifikuje místo ani přesná hodina setkání. Všechny mají rozžaté pochodně (řečtina nemluví o lampách, ale o pochodních), což navozuje dojem velké tmy všude okolo, kde je potřeba silného a jasného světla, aby člověk neklopýtal a neztratil cestu. Není potřeba příliš objasňovat, že přesně to je naše situace: uprostřed tolika turbulencí dnešního světa je někdy dost obtížné rozeznat cestu, na kterou nás Ježíš zve. Bez jeho silného světla a bez jeho slova nás brzy pohltí temnoty. Pro nás jsou víra a jeho slovo světlem, které osvěcuje temnoty okolo nás a v nás.

Chápeme tedy, že když se Ženich opozdil, všechny panny bez výjimky zmalátněly. To je velice útěšný a důležitý detail, když mluvíme o výzvě „Bděte!“ Bdít není výsledkem nadlidské námahy nebo vypjatého očekávání bez odpočinku. Všechny panny podlehly únavě a vysílení. To je velmi lidské. To platí i pro otázky víry. Ale není to překážkou pro setkání s Ženichem.

Rozdíl mezi moudrostí a pošetilostí, mezi tím, zda panny mají, nebo nemají pohotovost k setkání, podobenství definuje v tom, zda mají, nebo nemají náhradní otop pro pochodně.

Pochodně symbolizovaly světlo, které rozptyluje temnoty našeho života, náhradní otop potom představuje uznání, že naše víra musí čerpat z pramene, který nepochází z nás samotných. Tento pramen pochází ze slova Božího, které žádným způsobem nemáme v rukou – doslova nemůžeme jím manipulovat (z latiny manus ponere) – a které nepochází z nás a vždy nás přesahuje.

Někdy nás víra, kterou zakoušíme, a její zářivý plamen mohou snadno svést k tomu, že jsme jimi fascinováni, a můžeme se domnívat, že je můžeme vlastnit, mít světlo. V tom případě jsme ale ony pošetilé panny. Můžeme utíkat směrem k Ženichovi s nadšením, ale předtím, než dorazíme ke kýženému cíli, nás zaskočí temnota nejrůznějších obtíží a odhalíme, že nám schází to, co plamen víry skutečně oživuje.

Jestliže žijeme naši víru jako moudré panny, následujeme onu cestu, o které se hovoří v prvním čtení z knihy Moudrosti. Moudrost, věčné Slovo Boží, jak jej čteme, není jen pro některé, pro vyvolené. Nechává se najít všemi, kteří ji hledají a touží po ní. Kniha Deuteronomium o Božím slově, které se obrací ke každému z nás, mluví podobně:

„Tento příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe příliš nesnadný a není tak daleko od tebe. Není na nebi, že bys musel říkat: ‚Kdopak nám vystoupí do nebe, aby nám ho snesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?‘ Není daleko za mořem, že bys musel říkat: ‚Kdopak nám překročí moře, aby nám ho přinesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?‘ Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat.“ (Dt 30,11–14)

Vše, co je potřeba, je onen postoj, o kterém hovoří první žalm: „O jeho zákoně (tj. moudrosti) přemítá dnem i nocí.“ (Žl 1,2) Tento postoj přijímá, že moudrost nás vždy přesahuje, nikdy ji nemůžeme vlastnit v její úplnosti, vždy unikne naší představivosti a našemu porozumění. Jedině takový postoj je schopen poskytnout potřebný otop nezbytný pro prodlužující se očekávání, aby živil plamen naší víry navzdory stále větší temnotě.

Modleme se, aby naše bdění, naše pouť k životu, která nás dovede k setkání s Pánem, byly charakterizované právě tímto postojem, který nepřestává Bohu klást otázky, hledá jeho vůli, rozlišuje jeho cestu a nikdy se nespokojuje s již nalezenou odpovědí, ideou, která někdy dělá dojem, že již obsáhla mnohé. Ať naše bdění má také důvěru, že Pán se zpřítomňuje svým slovem každému z nás, bez výjimky. Kéž všichni můžeme být jako tyto moudré panny.

Foto: František Ingr (Člověk a víra).

 odeslat článek     vytisknout článek