Články

Odvaha překračovat hranice a vracet se „domů“

Pavel Ambros

Narodil se v Essenu v Porůří dne 20. října 1931, kde vyrůstal po celou dobu svého mládí se svým bratrem Bernhardem, a to pouze s výjimkou období války, kdy celá rodina přesídlila do Marienlohu u Paderbornu. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil 5. dubna 1951. Kněžské svěcení přijal 18. března 1963. Zemřel v katolickém hospici v Essenu (Philippusstift Essen, v městské části Borbeck-Mitte) v noci 12. listopadu 2023, kdy si jej Pán povolal k sobě.

Celý jeho život byl propojen s jezuitským řádem. Ihned po ukončení školy v roce 1951 vstoupil do noviciátu v Ehringerfeldu. Během studií v Pullachu se projevilo jeho mimořádné intelektuální nadání i misijní nadšení, typické pro tuto německou generaci jezuitů po druhé světové válce. Takže v roce 1956 uposlechl výzvu Pedra Arrupeho, tehdy ještě viceprovinciála v Japonsku, aby se vydal na misii do této země. Následovala jazyková a teologická studia v Hirošimě, Tokiu a Kjótu a kněžské svěcení v Tokiu. Po doktorandském studiu na Gregoriáně v Římě a Münsteru (u profesora René Latourella SJ a Juana Alfara SJ s prací Zjevení. Druhý vatikánský koncil – základem nové teologie) se do Japonska nevrátil, ale zahájil akademickou kariéru ve své vlasti. Ke svému „druhému domovu“ na Dálném východě připoután přece však zůstal po celý život.

Po habilitaci ve Würzburgu byl v roce 1977 jmenován vedoucím katedry fundamentální teologie, teologie náboženství a filozofie náboženství na univerzitě v Bonnu, kterou vedl až do svého odchodu na penzi v roce 1997. Pracoval intenzivně v akademickém prostředí v různých vědeckých týmech, grémiích, hostoval na mnoha různých vysokých školách. Ve svých oborech byl i jako hostující profesor mezinárodně uznávaným a oceňovaným vědcem. Po dvě období zastával úřad děkana teologické fakulty.

Otec Waldenfels se až do vysokého věku věnoval pastorační činnosti – a to s horlivým nasazením. Mimo jiné v letech 1991–2006 působil jako správce farnosti svatého Remigia v Düsseldorfu-Wittlaeru. Poté, co mu v posledních letech začaly ubývat síly, se přestěhoval do hospice, kde odevzdal svůj život do rukou svého Stvořitele.

K fundamentální teologii i řeholnímu životu přistupoval svým osobitým způsobem, což mu umožnilo překračovat hranice oborů, kultur a sociálních struktur. Avšak (abychom nepřešli mlčením tuto podobu jeho života) rovněž mnohé nesnáze a kritiku. Realizoval průkopnický projekt kontextuální fundamentální teologie. Ten předpokládal, že křesťanská víra a její teologická reflexe jsou zasazeny do mnohovrstevnatého sekulárního, zároveň mnohonáboženského a ekumenického sociokulturního kontextu. V nich může a musí prokázat svou schopnost dialogu a komunikace. Obsah fundamentální teologie přirovnával s oblibou k situaci, kdy stojíme na prahu domu. Teolog nejen že naslouchá argumentům těch, kteří jsou v domě domácími, ale i těch, kdo stojí – obrazně řečeno – za dveřmi, „venku“. Úkolem teologa ve fundamentální teologii je srovnávat poznatky získané „venku“ s poznatky těch, kdo jsou uvnitř. Odtud vyrůstá vnitřní potřeba reflektovat i to, co lidé „venku“ znají, umí, vidí a hovoří, a to v různých oblastech poznání: ve filozofii, historii a společenských vědách. K tomu podle něj patřilo i přirozené duchovní bohatství jiných náboženství, zejména oněch světových náboženství, kterým věnoval svoji odbornou pozornost: judaismus a islám, hinduismus a buddhismus. Tato kritická zvídavost a reflexe myšlení druhých mu umožňovala naučit se správně vidět svou či naši „vlastní“ pozici, a nakonec předkládat prohloubené poznání zevnitř. Svému přístupu rozuměl jako pozvání adresovanému všem: těm, kdo jsou „vně“, i těm, kteří hledají bezpečí „uvnitř“.

Fundamentální teologie je v tomto pro něj typickém příměru především teologií a rovněž vědou za dveřmi, přesto zakotvenou v Božích tajemstvích. Waldenfels předpokládá jistou dělbu práce mezi fundamentální teologií a dogmatikou v tom smyslu, že fundamentální teologie je věda u dveří, která se ve své reflexi snaží zprostředkovat nárok na platnost křesťanské víry, zatímco dogmatika jako věda uvnitř domu slouží systematickému uspořádání nároků, jež pro křesťany vyrůstají ze zjevení a jsou předkládány formou závazné normy. Zároveň však nenechává nikoho na pochybách, že každá teologická disciplína, a tedy veškeré teologické myšlení, musí vždy stát u dveří, aby pochopila, jak a proč se „do domu“ uvnitř církve vůbec dostala. V tomto smyslu se žádná teologická disciplína neobejde bez fundamentální teologické perspektivy. Všeobecně je oceňována i jeho znalost buddhismu, kterou prokázal ve své habilitační práci Absolutní nic. K základu dialogu mezi křesťanstvím a buddhismem. Byl přesvědčen, že pojem nic nebo prázdno má své místo nejen v buddhismu, ale může a má být interpretováno z hlediska křesťanství.

Stát na prahu charakterizovalo teologickou existenci Hanse Waldenfelse i jeho život v jezuitském řádu. V letech 1956–1965 žil v Japonsku, když zaslechl a přisvědčil výzvě tehdejšího viceprovinciála v Japonsku P. Pedra Arrupeho. Rozpoznal v sobě – jezuitům vlastní – poslání ohledně misií. A tomuto životnímu poslání zůstal věren až do konce svého života, i když způsobem jiným, než zpočátku zamýšlel on i jeho představení. Významným se pro něj stalo setkání s náboženským filozofem kjótské školy Keidžim Nišitanim (1900–1990). Právě toto plodné střetávání našlo svoji významnou odezvu i v jeho výše zmíněné habilitační práci. Sám Nišitani v předmluvě poznamenává, že tato studie je „pravděpodobně prvním případem, kdy se jádro problému současného dialogu mezi křesťanstvím a buddhismem řeší do hloubky ze západní perspektivy“. Definoval celou problematiku – velmi zjednodušeně řečeno – otázkou: Jak je vůbec možné správně chápat pojmy nicota nebo prázdnota, když západní křesťanská teologie s těmito slovy spojuje něco jiného než buddhismus, a co lze o těchto pojmech říci z křesťanské perspektivy?

Je to podle něj možné jen tehdy, když pochopení druhého není znemožněno předběžnými gesty nadřazenosti z obou stran. Byl si vědom tohoto rizika z obou stran. Na tato gesta nadřazenosti křesťanství byl velmi citlivý. Můžeme říci, a snad to nebude daleko od pravdy, že našel umění dívat se na křesťanství více cizíma očima než vlastními náhledy. Tento jeho přístup se promítl později do jím formulovaných zásad při realizaci grandiózního projektu Slovníku religionistiky, jež uskutečnil s ním těsně spjatým rakouským teologem, později vídeňským kardinálem Franzem Königem. Mimořádně silně v něm rezonovalo slovo ty, především bylo-li užíváno při modlitbě s nekřesťany.

Pohlédneme-li do závěrečné kapitoly jeho Kontextové fundamentální teologie, která nese název Na tvé slovo, vidíme, možná trochu překvapivě, že zde nejsou žádné závěry. Očekávali bychom je zde. Neuzavírají jeho epochální práci přísně logickou, vědecky podloženou argumentací. Jsou zde – k našemu nemalému údivu – sesbírány texty, které byly pro něj důležité osobně, jako například úryvek o povolání apoštolů z Lukášova evangelia (Lk15), vánoční meditace jeho spolubratra Alfreda Delpa SJ, meditativní zamyšlení pro místní komunitu v Peru atd. A konečně na samotný závěr klade báseň v rýnském nářečí („in Kölsch“, síc!), začínající osobním zájmenem TY (Du). Právě tento detail vypovídá něco podstatného o jeho myšlení a teologické existenci či kompetenci. Teprve když stojí na prahu a naslouchá cizím hlasům, může slovo Du vyslovit v důvěrné podobě nářečí (Hans Waldenfels se narodil v Essenu, ale desítky let žil v Düsseldorfu), navíc v jazyce modlitby, která je velmi osobní, něžná, až dětská. Z toho můžeme, odvážíme-li se k tomuto poněkud subjektivnímu vhledu, přesněji určit v něm skrytou zlatou nit jeho teologických východisek. Naslouchá sice hlasům „za hranicemi“, ale nikdy neztratil onu pro něj poněkud ostychem zabarvenou „domácí“ důvěrnost svého vztahu k Bohu a církvi. Podle tohoto svědectví byla na konci jeho života pro něj důležitější než cesty do dálav. Prošel mnoha cizími krajinami, aby našel svůj něžný domov, který se nebojí hovořit hlasem dítěte. Najít v sobě, totiž ve svém dětství to nejčistší, co život přináší, není ničím jiným než rájem srdce. Skutečně se lze v životě opřít o to nejlepší, co jsme v dětství nebo při svém obrácení prožili. Tato dětská prostota nazírání lidství v božství se může stát i pro každého z nás skutečně autentickou přípravou na setkání s Otcem. Hans Waldenfels věřil, že svého Boha – nebeského Otce – nikdy nemůže ztratit. Proč tomu tak může být a je? Protože Otec je jediný, který nás neztratí. A jeho teologie chtěla tuto víru reflektovat i pro nás, kteří žijeme v epochách změn, kdy otcovství (stejně jako mateřství) je hluboce znehodnocováno.

 odeslat článek     vytisknout článek