Články

Před sto dvaceti lety se narodil teolog Karl Rahner

Pavel Ambros

Tato rodinná atmosféra příznivě působila na zrození a přijetí duchovního povolání. I jeho o čtyři roky starší bratr Hugo (3. květen 1900) v sobě rozpoznal duchovní povolání a vstoupil v roce 1919 do jezuitského noviciátu. Tři roky poté se Karl Rahner rovněž vydal na dráhu jezuity, stejně jako jeho bratr Hugo. Oba udělali kariéru jako profesoři teologie a prosluli svou publikační aktivitou. Sebrané spisy Karla Rahnera byly vydány ve zcela nové edici v letech 1995–2018 ve třiceti dvou svazcích. Dílo, jež připravil kolektiv autorů zcela nově a s německou důsledností pod vedením Andrease Batlogga (společně s Karl-H. Neufeldem a dalšími), obsahuje více než čtyři tisíce publikací.

V nedávném rozhovoru pro německou rozhlasovou stanici Deutschlandfunk Batlogg o Rahnerovi říká: „Na jedné straně to byl dříč. Vždy se označoval za učitele, a přesto neměl žádné profesorské manýry, na druhou stranu to byl člověk mimořádně přístupný, překvapivě zranitelný, v žádném případě nebyl odtažitým profesorem, který by se pohyboval pouze v teologických sférách.“ Jeho osobu přibližuje i osobnějším způsobem. Na otázku, jak si jej nyní vybavuje, odpověděl: „Pamatuji si jej jako drobného muže, s těžkými velkými brýlemi, pěšinkou pečlivě učesanou na bok a s vysokým čelem. Takto na sebe vždy pečlivě dbal. Rád si dělal legraci z toho, co sám říkal. Například když se v rozhovorech pomocí jemné sebeironie přirovnává k jadernému fyziku, který říká věci, jimž nikdo nerozumí.“

Je dobré připomenout, že Rahner byl mužem koncilu. Výrazně jej ovlivnil. Byl skutečně koncilním teologem, hybatelem diskuzí, vnitřního dění, mezi koncilními otci zaséval svými iniciativami nadšení pro Boží věci. Pro Boží tajemství uvnitř církevních struktur. Vnášel impulzy Ducha. Zanechal po sobě v teologii mnoho, nesmírně mnoho cenných podnětů. Není však mužem nedávné historie, je neobyčejně živý, protože se dodnes čte. Dokonce byl přiřazen mezi autory velmi zdařilého Lekcionáře pro modlitbu se čtením pro postní dobu, který je možné použít v době postní jako alternativní druhé čtení v breviáři. Lidé o něm stále mluví, stále inspiruje. A mnohé z jeho průkopnických prací se staly v teologii obecně přijímanými.

Karl Rahner se stal poradcem Druhého vatikánského koncilu v šedesátých letech dvacátého století. Byl to vídeňský kardinál Franz König, jenž si ho vzal s sebou do čela svého expertního týmu, a díky tomu měl Rahner příležitost své myšlenky a pohledy komunikovat mnoha koncilovým otcům. Významný byl jeho přínos k nauce o zjevení a znovuzavedení stálého diakonátu. Rahner pro Königa vykonal stěžejní práci, takže by zřejmě ani nebyl schopen tak silně vstupovat do dění koncilu bez Rahnera po boku. Ale i proto mohl sehrát rozhodující roli při formování četných koncilních dokumentů. Proto i v českém vydání dokumentů Druhého vatikánského koncilu máme z jeho pera skvěle napsané úvody, jež osvětlují jejich novum a podstatu. Velmi přispěl k tomu, co dnes nazýváme aggiornamentem. I Rahner byl však po koncilu zklamán. Z čeho? Že klima reformy, tak silně prožívané při koncilních zasedáních, se stejně rychle nepřeneslo do života církve po koncilu. Podle něj nebylo přijetí koncilu dostatečně rychlé. Vlastně toto období prožíváme až nyní díky pontifikátu papeže Františka, který není ničím jiným než dodatečnou recepcí koncilu. V roce 1981 se Karl Rahner na toto téma vyjádřil v rozhovoru s Louisem ter Steegem těmito slovy: „Někdy mám dojem, že se klade příliš velký důraz na zbytky sociologicky podmíněného katolicismu. Až příliš se těšíme z pozůstatků katolicismu, který je stále ještě aktivní a hodnotný, avšak nepočítá s odcírkevněním, které zde zároveň probíhá.“

Rahner velmi brzy předvídal odcírkevnění, které dnes zachvátilo západní Evropu a Severní Ameriku. Proto chtěl více oslovit i ty, kteří si udržovali od církve odstup. Ať už to byli filozofové, nebo obrazně řečeno řidiči autobusů. A tak psal teologická pojednání proslulá svými dlouhými konstrukcemi, ale i prosté, hluboké a velmi osobní meditace, drobné texty, jež se zabývaly spiritualitou všedního dne. Velmi záhy si uvědomil, že je zapotřebí nový jazyk. Tímto jazykem chtěl mluvit o Bohu. Nebyl natolik zaostřen na sebe sama a své psychologické potřeby, jež by v konečném důsledku, podvědomě, zastínily jeho řeč o Božích tajemstvích. Jen empatie k Božskému srdci otevírá empatii k lidskému údělu. Hovořil o Bohu mnoho, velmi mnoho. To by mnohé možná svedlo na scestí, k jakési teologické či spirituální technologii. Ta dnes proniká do všech oblastí, v nichž se o Božích věcech hovoří. Podle Batlogga je právě tento moment pro Rahnera nejtypičtější: nikdy se nestal technokratem duchovního života, který nabízí lehký, snadný a rychlý recept na všechno. Pro něj Bůh vždy zůstal tajemstvím způsobem, jak jej lidé viděli vstupovat, chovat se laskavě, přednášet, psát. Byl pro ně svědkem víry. Byl věrohodný, nejen marketingově „autentický“. Čím především? Způsobem, jímž se mnozí vystavují ve virtuálních výkladních skříních na odiv. Chtěl mluvit o Bohu, a to způsobem, jenž byl naléhavější více, než jak je v akademické či církevní sféře obvyklé. Byl bláznivě angažovaný – vnitřně. Věděl totiž, že existuje hranice, kdy je tajemství Boží vyslovitelné jen náznakem, symbolem, zabarvením řeči, metaforicky, analogií, námahou pojmu, barvou, tónem, uměním. Proto když mluvil o anonymních křesťanech, hovořil především o mlčícím Bohu. Vždyť i jeho první kniha se tak nazývá: Slova do mlčení. Tuto vzácnou knihu máme díky překladu Karla Říhy k dispozici. Slova v tichu vycházejí z předpokladu, že toto ticho je nádobou pro Boha. Rahner byl hluboce přesvědčen, že toto ticho je v životě člověka možné. Ale ne bez námahy. Neúnavně povzbuzoval a povzbuzuje také nás, že zkušenost nepochopitelného Boha, přímá zkušenost Boha je možná pro každého muže, pro každou ženu. Nejen že věřil ve Slovo v srdci člověka. Měl v sobě něco ještě mnohem přitažlivějšího: toto Slovo pro něj bylo setkáním s Ježíšem, který přichází. Přicházení Ježíše v tolika různých podobách chápal eucharisticky: je chlebem života, který je založen na vzkříšení.

A co říci na závěr? Co nám může připomínat tento jeden z nejvýznamnějších teologů dvacátého století na celém světě? Myslím, že bychom si dnes měli více klást otázku, jak může církev znovu ožít pro sekularizované vrstvy i postsekulární generace fragmentované české společnosti, která už vlastně s církví nemá mnoho přímo společného (či spíše nechce mít) a nepřikládá jí žádný význam. Synodalita nás nemá vést jen k – na mnoha místech – nutné proměně struktur, nýbrž k jejímu nedisponovatelnému předpokladu, ke změně životního směřování od života založeného na postupném umírání k životu založenému na zmrtvýchvstání. A to začíná Slovem v srdci člověka. To je možné krátké shrnutí významu Rahnera pro nás.

Rahnerovi bylo 80 let, když dne 30. března 1984, tedy před čtyřiceti lety, zemřel a následně byl pohřben v kryptě jezuitského kostela v Innsbrucku. Připomeňme, že v nakladatelství Refugium vyšly jeho knihy, ke kterým stojí za to se opakovaně vracet: Rozjímání podle Exercicií sv. Ignáce, Dynamický prvek v církvi, Má dnes Ignác z Loyoly ještě co říci? a konečně Poslání a milost.

Foto: Karl Rahner během plenárního zasedání würzburské synody v roce 1972.

 odeslat článek     vytisknout článek