Články

Nemusíte věřit v mariánská zjevení. Ale já ano

Pavel Ambros

Existuje mnoho druhů zjevení a vidění, ale v katolické církvi převažují mariánská. Posledním významným vatikánským dokumentem, který se tímto tématem zabývá, je Direktář o lidové zbožnosti a liturgii (2001). Je v něm citována věta z Katechismu katolické církve, která s obdivuhodnou jasností shrnuje postoj církve: „V průběhu staletí docházelo k zjevením, jež se nazývají soukromá. Některá byla uznána církevní autoritou, avšak nepatří k pokladu víry.“ (KKC, 67) Jinými slovy, nemusíte věřit v mariánská zjevení, abyste byli dobrými katolíky. Ale já ano.

Nikdy jsem neměl problém v ně věřit. Můj obecný přístup je následující: Pokud Bůh dokázal stvořit vesmír ex nihilo a vzkřísit svého Syna z mrtvých, pak to, že se čas od času zjeví Maria, a dokonce je to příležitost k některým zázrakům, se ve srovnání s tím zdá být snadné. Toto tvrzení může znít převráceně. Je však myšleno zcela vážně. Je jistě v Boží moci umožnit, aby se tyto věci staly. Proto mě vždycky udivuje, když lidé říkají: „To by Bůh přece nemohl udělat.“ Skutečně by nemohl?

Říkám to také jako někdo, kdo navštívil tři velké mariánské svatyně, které mě hluboce zasáhly: Lurdy, Fatimu a Naší Paní z Knock. Příběhy vizionářů a to, co jsem na těchto místech zažil, mě do značné míry přesvědčují o pravdivosti zjevení. Mezi většinou mariánských zjevení (přinejmenším mezi těmito třemi) je také nápadná shoda, která mi připomíná soulad, jenž častokrát objevuje ten, kdo naslouchá Božímu hlasu a duchovně jej doprovází. Jak říká svatý Ignác z Loyoly ve svých Duchovních cvičeních, Boží hlas má určitou kvalitu, kterou lze rozpoznat. Podobně je tomu i v těchto zjeveních.

Tři příběhy

Lurdy znám nejlépe, protože jsem tam byl v průběhu let několikrát na pouti s Maltézským řádem. Možná už ten příběh znáte. V roce 1858 se v malé vesnici na jihu Francie u řeky Gave de Pau v jeskyni (což zní půvabně, dokud se nedozvíte, že místo sloužilo jako městská skládka odpadků) chudé čtrnáctileté dívce Bernadettě Soubirousové několikrát zjevila blahoslavená Matka. Ačkoli se zpočátku setkala s pochybnostmi a posměchem, zůstala u zdánlivě podezřelého příběhu. Nakonec se Paní odhalila a promluvila k Bernadettě nikoli francouzsky, ale místním nářečím (patois): „Já jsem Neposkvrněné početí.“ Bernadettin příběh je velmi působivě a přesně vylíčen v knize a filmu Píseň o Bernadettě.

Co čtenáře ohromí téměř stejně jako Mariino zjevení a následná zázračná uzdravení, k nimž došlo díky koupání nemocných v prameni, který Bernadetta odhalila poblíž řeky, je její pozoruhodná povaha. Je upřímná, prostá a prostořeká. Přestože rodina Soubirousových žila v extrémní chudobě – bydleli v bývalém vězení – vytrvale odmítala peníze nebo požitky od lidí, kteří chtěli její modlitby nebo jen pomoci její rodině. Ještě vytrvaleji odmítala být nafoukaná. Když ji jeden fotograf požádal, aby znovu zachytil její výraz, když se jí zjevila Maria, odpověděla jízlivě: „Není tady. Neukážu.“ Bernadetta se dokonce ohradila proti soše, která byla později umístěna do výklenku v jeskyni. Maria byla demoiselle, mladá dívka jejího věku, říkala Bernadetta, ne zralá žena.

Něco podobného je nápadné i mezi vizionáři v příběhu Panny Marie z Fatimy, kde se Maria zjevila v roce 1917, opět v malém chudém městě, tentokrát v Portugalsku. A opět chudým malým dětem: Františkovi, Jacintě a Lucii ve věku deset, devět a sedm let. Stejně jako v případě svaté Bernadetty byly tyto tři děti zpočátku přijímány s podezřením, ale opět zůstaly u svého příběhu o ženě, která se zjevila nad dubem a pojmenovala se Panna Maria Růžencová. Maria se dětem slavnostně svěřila s několika tajemstvími – a zjevila jim vidění pekla. Svatá Jacinta a František nakonec zemřeli velmi mladí; Lucie (stejně jako Bernadetta) vstoupila do řeholního řádu a pak se dožila vysokého věku, přičemž nikdy neodvolala žádný aspekt svého příběhu. Jako další důkaz lze uvést, že tisíce lidí byly svědky slunečního zázraku na obloze (sluneční kotouč vířivě kroužil jako ohnivé kolo, pozn. red.), události předpovězené ve vizi a zdokumentované tehdejšími fotografy a zpravodaji.

A konečně v opět chudém irském městečku Knock se v roce 1879 neobvyklým způsobem zjevila Maria - spolu se svatým Josefem, svatým Janem Evangelistou a Beránkem na oltáři obklopeném anděly před zadní stěnou místního farního kostela. Za prudkého deště byla svědkem zjevení skupina zhruba dvaceti lidí, od mladých po staré. V tomto případě však Maria nic neřekla. Na Klepání se jeden z vizionářů pokusil uchopit vidění jen proto, aby mu ruce prošly skrz. „Viděl jsem všechno zřetelně,“ řekl jedenáctiletý Patrick Hill. „Postavy byly plné a kulaté, jako by měly tělo a byly živé.“

Nápadné podobnosti

Je snadné si všimnout některých nápadných podobností, které prozrazují určitou kvalitu zjevení. Za prvé a nejzřetelněji se Maria zjevuje lidem, kteří jsou chudí.

Za druhé se často zjevuje mladým lidem. A proč by se nezjevovala? Marii se zjevil anděl, když byla ještě děvčetem v malé vesnici Nazaret, a řekl jí něco mimořádného. Dává smysl, že se tolik zjevení děje mladým lidem v podobně chudém prostředí. Svědectví těchto osob, které se všechny zdají být upřímné a přímočaré a setrvávají u svých příběhů i navzdory námitkám dospělých, jsou pro mě dostatečným důkazem.

Za třetí, v každém případě je poselství jednoduché a podobné: Modlete se, čiňte pokání, konejte poutě. Ve filmu Knock je poselství ještě jednodušší: Jen se podívejte! Podívejte se, já jsem tady.

Za čtvrté, každé zjevení obsahuje určité hledisko, které dodnes lidi mate, jako by poselství nebylo možné plně pochopit. Podle mě jim to dodává další věrohodnost. Pokud by vizionáři chtěli lhát, proč si vymýšlet věci, které jsou pro lidi těžko pochopitelné nebo které by mohly snížit pravděpodobnost, že jejich příběhy přijmou? V Lurdech se lidé často ptají: Proč se Maria zjevila jen Bernadettě, když ostatní kolem ní nic neviděli? Jak to, že se Bernadetta mohla brodit ledovou řekou Gave a říkat, že se cítila jako ve vaně? Proč ve Fatimě ukazovala Maria malým dětem tak děsivé vize pekla? Proč v Knock Maria nikomu nic neřekla?

Svatyně Panny Marie Fatimské

Řekl bych, že pátou vlastností je, že každé zjevení vyvolalo poutě víry, ale to by byla tautologie: dokázat něco tím, že lidé věří, že je to pravda. Takže řeknu jen pátou: když jsem byl v těchto svatyních, cítil jsem téměř fyzický pocit svatosti. Když jsem se přiblížil k Lurdské jeskyni, k velkému dubu ve Fatimě a ke kapli Zjevení Páně v Knocku, cítil jsem hluboký pokoj. Pomyslel jsem si: Něco se tu stalo.

Autenticita

Ne každé mariánské zjevení je autentické. Pamětníci si možná vzpomenou na Pannu Marii z Bayside, která se údajně zjevila Veronice Luekensové v Queensu na začátku roku 1970, aby jí předala poselství, které zahrnovalo mimo jiné i to, aby ženy nenosily rtěnku nebo kalhotové kostýmy.

Jako jezuitský novic jsem se setkal s bývalou katolickou sestrou, která pracovala jako pastorační asistent v místní nemocnici a jejíž matka byla tímto poselstvím zcela zaujatá. Má znepokojená přítelkyně po poradě s místním farářem byla povzbuzena k napsání listu do Vatikánu. Kupodivu obdržela od papeže Pavla VI. stručný dopis, v níž jí v podstatě řekl, že by Maria nikdy nepřišla na zem, aby sdělila tolik negativních a hloupých věcí.

Samozřejmě, v novém vatikánském dokumentu bude pravděpodobně uvedeno, že to není jen sensus fidelium (smysl věřících), který určuje, která zjevení jsou autentická, nýbrž i církev. Tento kanonický proces, podobně jako onen ke svatořečení, zahrnuje rozhovory a zkoumání vizionářů, případných zázraků a jejich účinek na oblasti, kde se měla Maria zjevit, například prohloubení zbožnosti. Tyto postupy jsou nezbytné kvůli možným podvodům a matení. (Například Panna Maria z Bayside byla nakonec místními církevními autoritami odmítnuta.)

Mariánská zjevení nejsou pro každého šálkem čaje. Když jsem se poprvé vrátil z Lurd, řekl jsem jednomu staršímu jezuitovi, že jsem byl zasvěcen do malého zázraku. Jeden z nejracionálnějších, nejtvrdohlavějších a nejskeptičtějších členů naší pouti – který se bránil tomu, aby šel se svým mnohem zbožnějším partnerem – uslyšel hlas, který jasně říkal: „Odpouštím ti.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že se mi zdá, že se mi to stalo. Když jsem mu vyprávěl svůj příběh, jezuita zakoulel očima a řekl: „Jo, ale moc mi to nesedí.“ A tak jsem mu řekl: „Ano, to chápu, ale mně to sedí.“

Foto: James Martin. Lurdy, noční procesí (OSV News photo/Pedro Nunes, Reuters). Pohled na lurdskou svatyni. Panna Maria Fatimská (foto America).

 odeslat článek     vytisknout článek