Články

Dar na cestu

Pavel Ambros

Tato slavnost Eucharistie neboli Božího Těla nebo slavnost Nejsvětějšího Těla a Krve Páně, stejně jako slavnost Boží Trojjedinosti slavená minulou neděli, je poměrně pozdní. Ve skutečnosti byla zavedena až ve třináctém století a v následujícím století se na Západě velmi hluboce zakotvila v životě Božího lidu, kdežto v tradicích křesťanského Východu zůstala v této podobě neznámá. Co je jejím hlavním záměrem? Znovu nás přivést ke kontemplaci Velikonočního tridua. Můžeme se vrátit k adoraci a slavení eucharistického tajemství, jehož památka se koná na Zelený čtvrtek, k Večeři Páně. Proto je tak vhodně vybrán úryvek z evangelia podle Marka. Pokusme se nechat jej k sobě promluvit jako slovo Boží.

Ježíš si před svým zatčením a smrtí na kříži přál slavit se svými učedníky velikonoční svátky. Jsou před ním poslední dny, které chce prožít v Jeruzalémě. Židovská pospolitost chce slavit svátek nekvašených chlebů. Ví o tom, jeho srdce je tím zcela naplněné, když posílá dva ze svých učedníků, aby připravili pokrmy pro velikonoční večeři. Předem zná do podrobnosti, že bude pronásledován. Je si bolestně vědom i toho, že nemůže důvěřovat ani všem svým učedníkům. Jeden z nich ho zanedlouho zradí (Mk 14,10-11). Připravuje se obezřetně, jako by nechtěl, aby se vědělo, kde ji bude slavit.

Muž nesoucí džbán s vodou! Jaké je to znamení? Přece nosit vodu bylo úkolem žen. Pak jej mají následovat. A co od něho mají požadovat? Aby jim ukázal horní místnost. Co je třeba připravit? Chléb, víno, beránka, hořké byliny, aby se v jednom jídle připomněl odchod Izraele z Egypta, vysvobození z otroctví, zrození lidu patřícího Hospodinu. (Ex 12) A tak se v poslušnosti příkazu, který Ježíš s autoritou a vážností dal dvěma vyslaným učedníkům, vše připravuje na onu velikonoční slavnost. V té slavnosti je přítomná ona hodina, kvůli které přišel na tento svět. V ní se beránkova Pascha stane Ježíšovou Paschou. Stává se beránkem.

Dobře známe tu scénu, když usednou ke stolu. Začnou hovořit gesta, jimž se budou učit rozumět celý život. A jimž se učíme rozumět i my až do jeho slavného příchodu. Jak se vše odehrálo? Máme čtyři zprávy, tři v synoptických evangeliích (Mk 14,22–25; Mt 26,26–29; Lk 22,18–20). Ta historicky nejstarší je u sv. Pavla (1 Kor 11,23–25). Líčí celou scénu stejně, a přece odlišně. Nejde o magické formule, které se mají opakovat tak, jak jsou, ale o slova, která zjevují Ježíšův záměr a vysvětlují jeho gesta. Podobně jako první křesťané se máme i my učit být věrni Ježíšovu záměru, který do nich vložil. Proto se ve svém srdci máme dívat a opakovat si slova. Vždy je máme nechat pronikat do srdce, když je v Duchu Svatém vyslovujeme spolu s knězem. Oživujeme pokaždé naše všeobecné kněžství, propojenost s Beránkem, s jeho obětováním se.

Ježíš naplňuje starobylý rituál novým obsahem: bere nekvašený chléb, pronese slova blahořečení Bohu za tento dar, rozlomí jej a podá učedníkům. Vzetí chleba, jeho lámání a předání je každodenní gesto, které dělají ti, kdo předsedají u stolu. Jak jej ale provádí Ježíš? S jakou intenzitou a silou? Co do něj vkládá? To se nám má vrýt do srdce. Ježíš na sebe bere postoj a slovo Boží Moudrosti, která mluví a zve k hostině (Př 9,1–6). Činí prorocké znamení, v němž je přítomno více, než jsme schopni vidět a slyšet: věčná smlouva (Iz 55,1-3). Smlouva překračující čas i smrt. Nabízí svůj život obětovaný a své tělo proměněné vzkříšením. Sebeodevzdání až do krajnosti. Miluje až úplného zřeknutí se svého života. (Jan 13,1) Po jeho smrti a zmrtvýchvstání učedníci pochopí o něco více. Ale ne zcela. Proto čekají na dovršení všeho.

Gesto lámání chleba spojují proroci se sdílením chleba s chudými, potřebnými a hladovými (Iz 58,7). Život je plný, až když je sdílen s druhými. Proto chtějí sdílet Kristův příchod ve slávě! Nemohou jinak. Proto onen nejstarší výraz pro eucharistii je lámání chleba (Lk 24,35; Sk 2,42; 20,7; Didaché 9,3). Jak proměněné je srdce toho, kdo vidí toto lámání a zároveň cestu, kde s druhými, a jen s druhými, můžeme kráčet vstříc Kristovu příchodu. Vezměte, toto je mé tělo není nic jiného, než slovo otřásající celým světem a našimi životy: toto tvé tělo je určeno ke slávě! Když vidíš, jak je tvé tělo vydané smrti napospas, můžeš vidět toho, kdo šel před tebou: „byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ (Flp 2,8) Nic podstatnějšího se již nemůže stát. Dar na cestu je ti dáván.

Nechme v sobě zaznít a vyslovujme a hlásejme slova, která Ježíš opakoval, když vzal do rukou kalich. Blahořečí vinnou révu, vše, co je lisováno životem až do poslední kapky života: Ta poslední kapka prolévaná pro druhé a za druhé nebude nikdy zapomenuta. Ten kalich pili všichni, i když Pán věděl, že ho jeden z nejbližších zradí. „Jeden z vás mě zradí!“ (Mk 14,18) Copak se nás zrada nedotýká? Všem nabízí svůj život. Jeho láska je vždy nezasloužená. Jaká pečeť lásky! Co stmeluje slovo „Toto je krev smlouvy“ (Ex 24,6-8)? Nebe se zemí, čas s věčností, život se smrtí. Není prolita za některé, za mnohé, ale za všechny. (Iz 53,11-12) Ví o našich zradách. Nemiluje naše zrady! Miluje nás! „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky.“ (Řím 5,8) Do tohoto příběhu vstupujeme, když oznamujeme vždy znovu slova sobě i druhým tím, jak nacházejí v nás trvalou ozvěnu. Najednou ten džbán vody, oživující pramen, očistná koupel, je přinesen až ke mně. Nehovoří se o ničem jiném než o mém životě. A dodejme o životech každé sestry a bratra vedle mne. My jíme a pijeme chléb a víno. A co Kristovo Srdce v té chvíli žije? Těšení se Krista, že zasedne s námi za jeden stůl. Jak jinak rozumět Kristovu ujištění: „Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového plodu budu pít v Božím království.“ (Mk 14,25) Budu pít, nový, v Božím království. On říká, je Pán, Kyrios. A co my můžeme říci o sobě? Jsme kyriakos, patřící Pánu, Pánovi, miláčci, nejmilejší. Okusili jsme již tolik podob lásky, které život nám přináší! Každá z nich je neúplná, dočasná, konečná. Ale každá z nich, očišťujeme-li srdce, nese v sobě stopu, nasměrování, orientaci lásky, která nás činí novými lidmi. Při každé eucharistii naší pozemské v nás sílí to jediné podstatné: a my budeme pít toto nové víno, žít v něm a s ním navždy. Vždyť jeho Srdce po tom touží. A po ničem jiném netouží, jen aby nás mohl obejmout a my se obejmout nechali.

Foto: Papež František, Corpus Domini, La luce di Maria. Dobrý pastýř, Zikaron 1982.

 odeslat článek     vytisknout článek