Články

Kdo je skutečně mimo a kdo uvnitř prostoru vztahu a společenství s Ježíšem?

Pavel Ambros

Ježíš je nyní uznáván jako spolehlivý učitel, některými jako prorok, který pokračuje v poslání Jana Křtitele. Ježíš však nežije na poušti, nežije v samotě a shromáždil kolem sebe společenství učedníků, mezi nimiž dvanáct vyniká životem prožitým s ním a účastí na zvěstování příchodu Božího království. Ježíšovo autoritativní slovo a jeho činnost spočívající v uzdravování a léčení nemocných aktivizovaly mnoho lidí, kteří ho chtěli slyšet a vidět. Tento úspěch jeho kázání někdy vlastně brání tomu, aby se on a jeho společenství spokojili i s kouskem chleba: není čas...

Když je Ježíš doma v Kafarnaum, lidé, kteří vědí, kde je, ho přicházejí hledat, a tak tato sláva vyvolává obavy v Ježíšově rodině, odkud pochází, a také v jeho náboženské komunitě. Marek se ještě odvažuje dosvědčit tuto nepřátelskou nedůvěru vůči Ježíšovi ze strany jeho vlastních, členů rodiny, kteří se ho po příchodu ze své vesnice snaží pro sebe ulovit. A možná se trochu vyhřát na jeho proslulosti. Pro jiné je ostudou rodiny, snaží se ho odvést, soudí, že se zbláznil, povýšil, zešílel. Ježíš učinil životní rozhodnutí, která se jeho rodině mohla zdát pošetilá a bláznivá. Ve skutečnosti opustil svou rodinu, oddal se potulnému životu, žil ve stavu celibátu, svobodného, což bylo pro tehdejší kulturu nechvalně známé, a svým úspěchem si znepřátelil samotné náboženské autority.

Byl odsouzen jako podvratný, nepředvídatelný a neukočírovatelný živel. Musel být zastaven. Nebyl to však osud proroků? Prorok svým způsobem života a řeči vlastně působil rušivě, a tak ho lidé raději umlčeli, odsoudili ho jako blázna, pomatence, dokonce uvažovali o jeho fyzické likvidaci (Oz 9,7). K nepřátelství jeho rodiny se však přidává i nepřátelství legitimních židovských autorit. Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma do Galileje, se obávají zástupů, které Ježíše poslouchají. Jestliže pro své příbuzné je Ježíš šílený, znalci Písma svatého se domnívají, že je posedlý Belzebulem, náčelníkem démonů, který – jak tvrdí – v něm působí, aby vyháněl z lidí démony. Pozor: nepopírají, že Ježíš koná dílo vysvobození, uzdravování lidí, které potkává a léčí. Myslí si, že Ježíš vyhání démony, kteří drží muže a ženy v otroctví, ale dělá to jako démon: působí v něm vůdce démonů, Belzebul (doslova: pán hnoje)! To je narážka a odsudek těch, kteří se počítají za důstojné autority náboženské komunity, k níž Ježíš patří.

Ježíš je však volá k sobě, demaskuje je a oslovuje je parabolickým jazykem, a to otázkou, po níž následuje několik výroků: „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec.“ (Mk 3,23) Ježíšem vyjádřená představa je jasná: kdyby byla pravda, co říkají zákoníci, kdyby se satan svým jednáním vzbouřil sám proti sobě, znamenalo by to, že jeho moc je v troskách, že už není vítězem, ale poraženým. Proto Ježíš velmi přesvědčivě a zřetelně dodává: „Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit.“ Ježíš může satana vyhnat, protože ho dříve spoutal, siláka učinil bezmocným, a to už od svého ponoření do vod Jordánu (Mk 1,9–11) a od svého zápasu se satanem na poušti (Mk 1,12–13). Ježíš byl navíc Janem Křtitelem prohlášen za mocnějšího než Jan Křtitel (Mk 1,7), za toho, který je obdařen Boží mocí (ἐξουσία = moc, znamení moci / důstojnost; svoboda, volnost; schopnost; pravomoc; vláda; (andělská) mocnost; nositel moci, mocný, vladař; Mk 1,22) a může poroučet démonům, kteří ho poslouchají (Mk 1,27).

Ježíšova odpověď se však zároveň stává vážným a hrozivým varováním, uvozeným slavnostním Amen (= být pevný / pravdivý). „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu Svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.“ (Mk 3,28–29) Ježíšova odpověď je tedy v podstatě výstrahou, která se stává varováním. Tvrdá slova? Je však třeba to přijmout, aniž bychom se oddávali fantaziím a představám o tom, co hřích proti Duchu Svatému je. Ve skutečnosti je to hřích banální, stejně jako je banální zlo; je to hřích, který nevyžaduje zvláštní špatnost, ale je prostě konzumován těmi, kdo vidí a rozeznávají dobro, které se koná, a přesto, místo aby tuto pravdu uznali, raději jej nazývají zlem a přisuzují jej satanovi. Je to hřích, který pramení ze závisti, z toho, že se člověk nesmíří s tím, že jiný konal nebo koná dobro, protože by chtěl mít za subjekt dobra jen sebe; a protože nechce u druhého uznat to dobro, které pochází od Boha, raději ho připisuje ďáblu. Tito zákoníci viděli dobro, které Ježíš vykonal, ale místo aby ho uznali jako dílo inspirované Bohem, rozhodli se ho záměrně připsat satanovi. Nepoznat Boží dílo, nerozpoznat působení Ducha Svatého, a to až do té míry, že člověk zkreslí svůj pohled a úsudek a přisoudí vykonané dobro satanovi, je skutečně neodpustitelný hřích, říká Ježíš! A to je – připomeňme si – hřích, kterého se dopouštějí nejčastěji věřící lidé, a to i dnes v církvi!

Jako doplněk k negativnímu odsudku Ježíše ze strany jeho vlastních a zákoníků Marek také vypráví, že Ježíšova matka a bratři přicházejí do domu, kde se zdržuje. Stojí venku a posílají pro něj. Jde o členy jeho rodiny, tedy o ty, kteří ho přišli odvést a odsoudili ho jako blázna, nebo Marek odkazuje na jinou epizodu, v níž je zvláště zdůrazněna Ježíšova matka? V každém případě se zdá, že evangelista zdůrazňuje, že právě ti příbuzní, kteří prohlašovali o Ježíšovi, že je mimo (ἐξέστη = být mimo / zmást, rozrušit; uvést v úžas; žasnout, divit se; být bez sebe (údivem či mentálně/, pomást se /na rozumu/), ve skutečnosti zůstávají venku (ἔξω = /jsoucí/ mimo; na povrchu; ve vnější rovině), mimo Ježíšův prostor. Je varován: „Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají!“ (Mk 3,32) Chtějí se s ním setkat, ale zůstávají mimo jeho prostor. Ježíš se k nim naopak nepohne, zůstává na svém místě, mezi učedníky, uprostřed společenství shromážděného v kruhu kolem něj a obrací na tuto skupinu svůj pohled a důrazně říká: „Kdo je má matka a moji příbuzní? A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.“ (Mk 3,33–35)

Tímto způsobem prohlašuje, že zná a prožívá pouta nové rodiny, nového společenství učedníků, pouta, která se nerodí z masa a krve, tedy z rodinné historie, ale z plnění Boží vůle. O blízkosti k Ježíši nerozhodují rodičovské vazby, ale je založena na naslouchání Božímu slovu, na plnění jeho vůle, na prožívání bratrství ve svazku lásky jako synů a dcer jednoho Otce: Boha. Po tomto Ježíšově výroku si tedy musíme položit otázku: kdo je skutečně mimo a kdo uvnitř prostoru vztahu a společenství s ním?

Je tato stránka evangelia tak drsná? Neklademe si otázku: jak toto vše prožívala jeho matka? Jistě, prožila je ve víře, přestože jsou drsná! Ale jen zdánlivě! Svědčí o její velikosti: Maria zcela naplnila Boží vůli, proto byla Ježíšovou matkou, hodnou být matkou také jeho těla.

Čtení tohoto úryvku varuje Ježíšovy učedníky v každé době: i oni poznají nedůvěru a nepřátelství ze strany svých rodin, poznají odpor ze strany náboženských autorit, vždy budou muset pochybovat o své blízkosti k Ježíši, kterou lze zakusit jen v plnění Boží vůle, v plnění jeho slova a přijetí jeho milosrdenství.

Foto: Prorok vyhnán vlastními.

 odeslat článek     vytisknout článek