Články

Moudrost a radost z vyhlížení Pána

Pavel Ambros

Je očividné, že Ježíš pronáší dlouhou řeč v podobenstvích učedníkům i zástupům. (srv. Mk 4,1–34) Podobenství jsou záhadou, hádankou, jež skrývá tajemství (τὸ μυστήριον) (Mk 4,11). Rozhoduje důvěrná blízkost. Ta je rozhodující pro rozlišení, zda jsme uvnitř (ἔσω), nebo naopak vně, venku (ἔξω) (srv. Mk 3,31–32). Křesťané, ti, kdo patří k obci věřících, (οἱ ἔσω, 1Kor 5,12), i zástupy. Těm, kteří jsou uvnitř tajemství, „je dáno tajemství Božího království, ale ostatním, kdo jsou mimo, se všechno předkládá v podobenstvích, aby se stále dívali, ale neviděli.“ (Mk 4,11) Dnes se máme tázat sami sebe, zda vůbec vnímáme toto rozhraní.

Co sledují podobenství? Mění u posluchačů zaběhlý způsob uvažování. Jsou kontrastem. Korigují to, co si všichni myslí nebo k čemu jsou vedeni. Přinášejí nový náhled. Nikoli na úrovni idejí, nýbrž životního stylu, cítění, posuzování a jednání. Ježíš uměl vidět jinak, z druhé strany: viděl, pozoroval, kontemploval vše kolem sebe a všechny, kdo se k němu přiblížili a koho k sobě přivedl. Učí nás nejdříve vidět, přilnout, proniknou, nechat vystoupit ze zahalení, a pak teprve myslet, přemítat, uvažovat. Zadumat se a jít pod povrch. Jak přemýšlí? Ve vědomí blízkosti Otce, před ním, před jeho tváří, před jeho záměrem a vůlí. Přemítá na způsob modlitby. Učení vyžaduje čas, proto podobenství, která opakují jedno a totéž. Jsi blízko Božím tajemstvím?

Začíná o rozsévači. Podobenství později vysvětlí (Mk 4,1–20). Hovoří o lampě, správně nastavená zostřuje zrak; a uši, správně naladěné, zbystřují sluch. (Mk 4,21–25) A následují dvě poslední podobenství, ta, která nám nabízí dnešní liturgie: dosvědčují účinnost zasetého slova. Co všechno se děje se semínkem zasetým, klíčícím, rozvíjejícím, rozkvétajícím, plodícím, předávajícím život tím, že samo umírá ve prospěch druhého. On sám je to zaseté Slovo. Při pozorném pohledu na postup při setí, zrození zrna, růst, zrání klasu musí člověk žasnout. Jaká moc, síla přítomná v malém suchém semínku. Zdá se být mrtvé. Takové je Boží království: nepatrné, zdánlivě drobné, pro mnohé podřadné. A přece má v sobě tajemnou, tichou, neodolatelnou a účinnou sílu, která se šíří, aniž bychom cokoli udělali. Ani velký sedlák nemůže doopravdy nic dělat. Co je povinen? Zasít! Osít zemi. A na něm samotném zrnka v půdě nijak nezávisejí. Ať spí nebo v noci vstává, ať starostlivě přezkoumává či bedlivě kontroluje, roste nový život. Ale co může? Ohrozit zrod a život klíčku.

Musíme žasnout nad Slovem, které se stále rozšiřuje, i když si to neuvědomujeme. A my? Musíme důvěřovat semeni a jeho síle. Každý křesťan zasévá. Nic víc. Žádná pastorační úzkost! Pouze jediná: pečovat a starat se o to, nepozbýt, neztratit, nezašantročit očekávání. O Boží Slovo se nestrachujme, chvějme se, když se vytrácí radost z vyhlížení Pána.

A je zde ještě hořčičné semínko. Patří mezi nejmenší. Není větší než zrnko soli. A vyroste z něj jeden z největších keřů. Div, ohromující. Co je v našich očích malé, může mít nepředstavitelnou sílu. A ta je svěřena učedníkům, tak prostým. (1Kor 1,26) V tom nepoměru lidského se projevuje velikost božského. A podobně je to i s malým stádečkem věrných. A když je nás tak málo? Musíme umět čekat, musíme být trpěliví, a především musíme mít víru v Boží slovo: je-li semeno dobré, vyklíčí a přinese ovoce. Boží plán se vždy naplní, a to daleko nad rámec našich předpovědí a netrpělivosti.

Foto: Hořčičná zrnka.

 odeslat článek     vytisknout článek