Články

Mají naše ztroskotání smysl?

Pavel Ambros

Ježíš dokončil kázání v podobenstvích. Kázal z loďky. Ta byla těsně u břehu (Mk 4,1-34). Rozhodne se odjet na druhou stranu Galilejského jezera: je to východ ze svaté země Izraele, aby se vydal do země obývané pohany. Proč tak odvážné rozhodnutí? Protože Ježíš, ačkoli cítí, že byl „poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského“ (Mt 15,24), chce hlásat Boží milosrdenství také pohanům. Chce bojovat se satanem a vzít mu půdu pod nohama i v této cizí a nesvaté zemi. To je důvod, který Ježíše pohání dopředu. Naopak Jonáš, povolaný Bohem, aby šel do Ninive, města symbolizujícího pohanské národy, utíká, jde opačným směrem (Jon 1,1–3); Ježíš místo toho, poslán Bohem, jde mezi pohany. Nepříjemnostem se netřeba vyhýbat.

Učedníci proto začínají plavbu přes jezero. Zajímavé je vyjádření, že „vzali Ježíše s sebou“ (Mk 4,36). Obvyklé bylo, že Ježíš vzal s sebou učedníky (Mk 9,2; 10,32; 14,33). Zde je to naopak. Unaven nepohrdne slaměnou matrací, na kterou by si lehl, aby si odpočinul. To je dvojí způsob: můžeme se nechat Ježíšem vzít na cestu, nebo jej pozvat do své loďky. Riziko ztroskotání je podobné: nastává noc, hodina tmy, a učedníky, kteří už nemohou řídit loď, otřásá strach. Ztroskotání se nyní zdá být nevyhnutelné, přesto Ježíš na zádi spí.

Učedníci začínají být netrpěliví. Rozhodnou se ho proto vzbudit způsobem málo uctivým. Jaké to je vykřiknout spícímu do ucha větu: Tobě je jedno, že jsme se ztratili? „Je ti to jedno (οὐ μέλει = nestaráš se, nedbáš, netrápí tě, nevadí ti, je ti fuk; nezajímá tě; nezáleží ti na tom), že hyneme?“ Už tento způsob vyjadřování je výmluvný: nazývají ho mistrem (διδάσκαλος) a hrubými slovy jej zpochybňují pro jeho netečnost, jeho spánek. Slova, která se v Matoušově verzi stanou modlitbou. Jaký rozdíl: „Pane, zachraň nás! Hyneme!“ (Mt 8,25) A Lukáš? „Mistře, Mistře, hyneme!“ (Lk 8,24) Marek ukazuje prostotu, přímost i jistou syrovost apoštolů, až nevlídné vztahy učedníků k Ježíši. Učme se více proměňovat naše způsoby v modlitbu. Vždy!

Tváří v tvář tomuto nedostatku víry Ježíš větru vyčiní a moři vyhubuje: „Mlč! Buď zticha! A vítr? Ustal. Zavládlo úplné ticho (γαλήνη μεγάλη = klid, bezvětří na moři, klidné moře).“ Uniknout nám nemůže jedna věc. Ježíš se ptá na dvě věci i každého z nás: „Proč se tak bojíte?“ a druhá: „Pořád ještě nemáte víru?“ Učedníci bez víry, bez přilnutí k Ježíši: následují ho, poslouchají ho, ale nevkládají do něj plnou důvěru. Musí však projít tímto ztroskotáním, aby obstáli. Setkávání s živým Ježíšem probudí pevnou víru, která je přivede k vyznání Ježíše jako vítěze nad zlem a smrtí. Pak se jako svědkové Zmrtvýchvstalého stanou schopnými čelit i bouři, která na ně zase přijde: pronásledování kvůli Ježíšově jménu a víře v něj.

Rodí se zde životní moudrost našich porážek: jsou nám dávány proto, abychom rozpoznali Jonášovo znamení: život přináší milosrdenství hlásané za cenu sestoupení do vod smrti, za cenu sestupu. Křesťan si může říci: Ztroskotal jsem, ale nakonec jsem dobře plul. Proč? Protože jsem ztroskotal do Otcovy náruče. Zde mají naše ztroskotání význam: odhalují velikost Božího milosrdenství.

2. foto: Exercicie na moři.

 odeslat článek     vytisknout článek