Články

Jezuita z pod Petrova

Petr Havlíček

Patere Kommo, máte kořeny v současné České republice. Po druhé světové válce musela Vaše rodina opustit rodné město Brno. Jak jste si hledal a našel cestu a vztah k rodné zemi?

Odsun z vlasti našich předků na svátek Božího Těla v roce 1945 byl pro nás pro všechny traumatizujícím zážitkem. Obrázky z dětství, živá vyprávění prarodičů, mé matky a příbuzných, zkušenosti předků s rozvětvenými kořeny, hudební zážitek z Dvořáka, Smetany, Janáčka, bariéra Železné opony, s tím vším rostl můj zájem a touha.

Kdy jste poprvé znovu navštívil Brno?

Než jsem vstoupil do řádu, navštívili jsme Brno poprvé 23. července 1966 a překvapilo mě, jak dobře jsem se v něm orientoval a cítil se jako doma. Jako dítě jsem často vzhlížel k věžím Petrova ze zahrady mých prarodičů na Domstiege 2 (pozn. – současná Petrská). Takže cesta tam byla jasná.

Naskytne se Vám i nyní příležitost vracet se do České republiky?

Prostřednictvím mých česko-slovenských spolubratrů se mi v průběhu let otevřelo mnoho příležitostí pátrat po stopách a poznávat historii z jejich pohledu zcela novým způsobem. V tomto ohledu byla významná částečně společná studijní léta s nedávno bohužel zesnulým P. Petrem Kolářem, s tajně vysvěceným P. Dominikem Kalatou, který dokonce v roce 1974 světil náš studijní ročník v Innsbrucku, stejně jako s P. Tomášem Špidlíkem, kterého jsem poznal v Římě v roce 1985 jako profesora na Orientále. Během svých prvních let v Collegiu Germanicum et Hungaricum jsem ho požádal o duchovní doprovázení a pak jsem s ním a s mnoha dalšími Brňany mohl v roce 2003 oslavit jeho jmenování kardinálem.

Teprve loni, u příležitosti oslav Gregora Mendela, jsem měl příležitost vychutnat si pohostinnost augustiniánů v klášteře na Starém Brně, prohlédnout si křtitelnici, v níž byla pokřtěna moje matka, a zahledět se nahoru směrem na Špilberk, na jehož restaurování se v meziválečné době podílel jako architekt můj otec, který se nevrátil od Stalingradu. Před čtyřmi lety jsme tam spolu s příbuznými absolvovali vynikající speciální prohlídku a nahlédli do originálních dokumentů. Mendelovo výročí mi také umožnilo radostné setkání po letech se dvěma kolegy z římského Nepomucena – Mons. Janem Mrázem a Mons. Františkem Koutným.

V roce 1967 jste v 25 letech vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Když potkáte někoho, kdo neví nic o jezuitech, jak odpovíte na otázku, kdo je jezuita?

Ten, kdo sám zakusil Boží lásku a milosrdenství, kdo se vydal na cestu hledání autentického následování Krista, kdo byl připraven připojit se ke společenství, které roste ve spiritualitě svatého Ignáce z Loyoly, jehož myšlení a cítění s církví se v průběhu století stále obnovuje zevnitř, kdo je oddán víře a spravedlnosti a je připraven pracovat po boku těch, kteří stojí na okraji, ve všech oblastech pastorační služby na celém světě.

Kde a jak jste vy osobně poznal jezuity?

Když mi bylo třináct, hledala pro mě moje matka letní tábor. P. Rudolf Jarosch z Vídně jej nabízel se svou mariánskou kongregací v Traunkirchenu v Horním Rakousku. Tam jsem našel přátele a přítelkyně na celý život a zažil osvobozující sílu víry. S velkou trpělivostí nám byly zprostředkovány životní perspektivy, za které stojí za to se zasazovat. Dávaly nám bezpečí, provokovaly naše nasazení a probouzely trvalou radost.

Co pro Vás tenkrát znamenal svatý Ignác?

O Ignáci jsem tenkrát nic nevěděl, byl jsem ale konfrontován s jeho životem a dílem a v šestnácti jsem se vydal na svá první duchovní cvičení. V životních otázkách, které vyvstávaly, se začal osvědčovat ignaciánský způsob rozlišování, rozhodování a odhodlanosti. Otázky povolání, možného studia a životního stavu se vyjasňovaly na základě víry a poskytly potřebnou svobodu pro realizaci.

Byl jste v dětství také v kontaktu s řádovými sestrami?

Sestry ve farnosti v mateřské školce ve vídeňské čtvrti Krim a Misijní sestry Služebnice Ducha Svatého v ortopedické nemocnici v Hofburgu jsou nezapomenutelné. Také s voršilkami jsme byli v kontaktu díky děvčatům, která k nim chodila do školy.

V roce 2024 slavíte padesáté výročí kněžství. Co pro Vás znamená být knězem?

Během všech let a kroků zrání mi značila cestu slova Jana Křtitele: „On musí růst, já však se menšit.“ (Jan 3,30) K tomu mě s ohledem na disponibilitu provází důvěra Jóba: „Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo budiž požehnáno“ (Jób 1,21) a v pastoraci zvolání našeho svatého Ignáce: „adiuvare animas“, „pomáhat vzhůru životu“. Od počátku bylo zásadní, že jsem byl k této službě povolán jako řeholník.

Velkou část života jste věnoval formaci kněží – v Římě, v Innsbrucku a v Brixenu. Často slýchám, že dnešní generace je jiná než předcházející.

Bylo by špatně, kdyby mladí lidé stojící před vážnými výzvami, které před sebou vidí – a které jsme částečně zavinili i my – nebyli jiní! Vidím to jako úkol naší generace, žít a utvářet naši církevní službu tak, že bude vydávat svědectví, které budou křesťané znovu vnímat jako naplňující. Již při mém prvním odchodu z koleje Canisianum v Innsbrucku mi tehdejší kanisianisté darovali na cestu do Říma plakát s citátem Papeže Jana XXIII.: „Nejsme tu proto, abychom udržovali muzeum, ale abychom pečovali o kvetoucí zahradu, která oplývá životem!“ Je důležité se do toho zapojit a s pohledem na Ježíše přispět v synodálním duchu k šíření autenticky kněžského způsobu života. Pravidla Taizé, revidovaná v roce 1968, nesla název Jednota v pluralitě. Tuto jednomyslnost dnes potřebujeme více než kdy jindy a měli bychom čelit jejím mnohonásobným výzvám s důvěrou v působící sílu Ducha.

V řádu jste převzal také vedoucí úlohy: v letech 1989–1995 jste byl provinciálem rakouské provincie. Jak prožívali jezuité v Rakousku tyto roky, kdy se toho v Evropě tolik změnilo?

Vyrůstal jsem v letech převratů a budování Evropské unie, které v sobě nesly také ducha církevního optimismu víry Druhého vatikánského koncilu. Pád Železné opony v Šoproni, Lech Wałęsa a nezávislé odbory Solidarita, pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989, Sametová revoluce v Československu a Perestrojka Michaila Gorbačova se nás všech dotýkaly a provázelo je mnohem více modliteb, než si mnozí myslí. V roce 1991 se rozpadla Jugoslávie a v Evropě a na našich hranicích se opět válčilo. Rozpadl se také Sovětský svaz a pokus o převrat zmařil Boris Jelcin, první prezident Ruské federace. Rakouská provincie Tovaryšstva Ježíšova udržovala jako „nejvýchodnější západ“ intenzivní kontakty s našimi spolubratry za Železnou oponou, pomáhala, kde to jen šlo, a také přijala mnoho těch, kteří našli cestu ke svobodě.

Náš řád, který prorocky vedl P. Pedro Arrupe jako generální představený v letech 1965–1981, byl díky své duchovně-intelektuální sounáležitosti se světem vždy i politicky citlivý. Závěry 32. generální kongregace (prosinec 1974–březen 1975), že „jako hříšníci jsme přesto povoláni být společníky Ježíše“ a vykonávat svou „službu víře“ v souladu s „podporou spravedlnosti“, inspirovaly daleko za hranicemi našeho řádu, ale vedly také k napětím uvnitř církve v kontextu „teologie osvobození“. Při přípravě 33. generální kongregace (září–říjen 1983) utrpěl otec generál mrtvici. Papež Jan Pavel II. v rozporu s konstitucemi řádu jmenoval dva spolubratry svými delegáty a pověřil je dalšími přípravami a volbou. V první volbě získal P. Peter-Hans Kolvenbach absolutní většinu, upevnil a po další léta vedl řád v kontinuitě a duchovně sjednocující obezřetnosti spolupráce přesahující provincie.

V roce 2021 byla založena Středoevropská provincie, která spojila dosavadní provincie Rakouska, Německa, Litvy-Lotyšska a Švýcarska. Jak vnímáte výhody a výzvy provincií, které spojují vícero zemí a jazyků?

Naše dosavadní provincie vedly již roky společný noviciát, a tím vznikl dobrý společný základ. Také v dalších fázích formace naše většinou mezinárodní komunity podporovaly dobré mezikulturní porozumění. Výzvou stále zůstává zdokonalovat dosavadní jazykové znalosti a nespoléhat se na jazykovou dominanci. Organizačně se stále nacházíme v náročné fázi reorganizace a učení a uvědomujeme si, že synergie lze využít pouze tam, kde je k dispozici odpovídající energie. Zapotřebí je disponibilita, která je zcela jistě platná i přeshraničně.

V letech 1996–1998 jste byl prezidentem Konference evropských provinciálů ve Štrasburku a v Bruselu. Jak vidíte evropskou integraci a budoucnost Evropy obecně?

Během těchto dvou a půl let jsem jako konzultor zastupoval otce Phila Harnetta, který onemocněl rakovinou. Po návratu ze sabatického roku jsem se na obou místech, ve Štrasburku i v Bruselu, snažil upevnit komunity a pokročit v budování konference. Naše tamější působení bylo prostřednictvím konkrétních komisí jednoznačně zaměřené na projekty, spolu s biskupem Homeyerem jsme navázali spolupráci s COMECE, s evropskými školami, mediálně jsme komunikovali prostřednictvím internetového časopisu „Europe Infos – EU z křesťanské perspektivy“, založili jsme sdružení pro obnovu Kaple pro Evropu v Rue van Maerlant, o kterou se ekumenicky staráme od roku 2001, a snažili jsme se o vybudování evropské Jezuitské služby uprchlíkům (JRS). Jednalo se tedy o různé přístupy, z nichž každý, jak jsme doufali, nově přispěje k upevnění Evropského společenství a oživí jeho „duši“, jak kdysi vyjádřil Jacques Delors. Vnitřně se nám podařilo přijmout první stanovy Konference evropských provinciálů v maďarském Dobokokö.

Vidíte témata v pastoraci, která se týkají celé Evropy?

Již dobrých deset let se Jezuitské evropské sociální centrum (JCSE) zasazuje o vize a hodnoty, které jsou v souladu s naším závazkem „víry a spravedlnosti“, a s přednostní volbou pro chudé jsou hlasem mnoha lidí, jejichž hlas stále není slyšet. O tom, jak dramatická je dnes situace, svědčí statistiky chudoby i v bohatších zemích, zejména pokud jde o chudobu dětí. Aktuálnost otázky migrace zažíváme denně v našich provinciích a regionech, ale snažíme se pomáhat také na místní úrovni prostřednictvím sociálních projektů po celém světě. Naše různorodé vzdělávací instituty působí například ve velkých uprchlických táborech prostřednictvím projektu „Jezuitské celosvětové vzdělávání – vysokoškolské vzdělávání na okraji“.

V neposlední řadě se náš evropský terciát, závěrečné jednoleté období přípravy před složením posledních slibů, koná v Libanonu, z čehož je také zřejmé naše směřování k „lidem na okraji“. Centrum Ukama, které bylo otevřeno před rokem, se zaměřuje na sociálně-ekologickou transformaci jako platforma pro změnu, jako think tank, vzdělávací instituce, místo pro navazování kontaktů a duchovní centrum.

Mezinárodní jezuitská služba pro uprchlíky (JRS) stejně jako Jesuitenweltweit již léta nabízejí možnost „vystoupení z ideálního světa“. Po podání přihlášky a absolvování přípravných seminářů umožňují lidem všech věkových kategorií strávit dvanáct měsíců v sociálně kritickém prostředí, pracovat s druhými a pro druhé a věnovat jim vlastní schopnosti a talent.

Život z víry ve společenství, blízkost Kristu ve slovu a svátosti, kultura přátelství, radost z odlišného, příroda a hudba. Takto jste jednou odpověděl na otázku, odkud čerpáte síly. Závěrem, podělte se prosím o konkrétní příklad toho, co Vám v poslední době dodalo sílu.

Po roce, který byl pro mě náročný i po zdravotní stránce, jsem srpen věnoval svému zotavení. Měl jsem možnost strávit dva týdny se spolubratrem v semináři v Brixenu. Protože jsme již ve vyšším věku, naplánovali jsme si menší výlety nebo procházky a užili si společné setkání s přáteli a známými. Další týden se spolubratry v jezuitské koleji a v Canisianu v Innsbrucku mi zase umožnil spoustu návštěv v okolí a obnovení starých vztahů. Nakonec na mě ještě čekaly moje ploutve v Krumpendorfu, kde jsme se dvěma spolubratry v naší chatce načerpali síly u jezera Wörthersee. Jak vidíte, nic extravagantního: společný život z víry, vděčnost za mnohé, co můžeme sdílet a vzájemně si darovat.

P. Gerwin Komma SJ se narodil v roce 1942 v Brně, po odsunu rodiny vyrůstal ve Vídni. Po sedmi letech komerční práce a absolvování gymnázia pro pracující vstoupil v roce 1967 do Tovaryšstva Ježíšova, v roce 1974 byl vysvěcen na kněze a v roce 1980 složil poslední sliby. Jeho posláním byla především pastorace a kněžská formace: Collegium Canisianum v Innsbrucku, Germanicum-Hungaricum v Římě a v kněžském semináři v Bolzanu-Brixenu; ujal se také vedoucích úkolů v řádu. Od dubna 2018 je pověřen úkolem vikáře pro řeholníky a společnosti apoštolského života ve vídeňské arcidiecézi.

Rozhovor připravila sr. Kamila Trojanová CJ. Vyšel v bulletinu Jezuité 1/2024, který je k dostání v jezuitských kostelích.
Starší čísla bulletinu jsou k dispozici v online archivu.
Foto: archiv Gerwina Kommy SJ.

 odeslat článek     vytisknout článek