Články

Naděje přesahující naději!

Pavel Ambros

Zázrak a Boží milosrdenství. Jedná se zde ještě o něco jiného: o naději, která je nad naději. Když všichni vidí mrtvé dítě, vidí Ježíš něco jiného. Potřebujeme dnes více než jindy vidět. Ne vidět, co vidí všichni, ale vidět ještě něco jiného. Není dnešní příběh podobenstvím a obrazem tolika lidských situací? Jak často bychom si řekli: „S tím člověkem nemá smysl nic dělat, ten člověk je tak jako tak ztracený.“ Vzpomeňme, co odpověděl Petrovi na otázku: „Kdo může být spasen?“ „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno!“ (Mk 10,26–27)

Naděje přesahující naději! Ne proto, že máme dobré důvody k naději. Může se i nás zmocnit vášnivá jistota? Jistota, že nejen láska božská, ale i lidská může vrátit k životu to, co bylo ztraceno? Lidé, kteří upadli do nejhlubšího zpustnutí, lidé, kteří se nám zdají být beznadějně zlí, pokud jim vyjde vstříc obětavá láska, a slovo obětavá je podstatné, obětavá láska Boží a tatáž obětavá láska v nás, mohou zprostředkovat to, co dává jen Bůh.

V případě tohoto dítěte se to stalo okamžitě; v našem vztahu k sobě navzájem a k lidem to může trvat léta, léta trpělivé lásky, léta, během nichž budeme dávat ze sebe, ale také snášet, trpět i ty nejhorší věci; a nakonec může dojít k vykoupení. Tyto zázraky můžeme vidět tehdy, bude-li naše láska obětavá bez hranic.

Jeden teolog v době komunistické totality rád opakoval: utrpení je místem setkání zla a lidskosti; utrpení je vždy způsobeno lidským přičiněním, nebo se od něj lidské přičinění odvrací a nezmírňuje ho. A utrpení se vždy zařezává do duší nebo do těla lidí. Ale když se to stane, oběť získá božskou moc odpustit a odpuštěním odčinit zlo a vykoupit ty, kdo zlo způsobili.

Z jednoho komunistického lágru vynesl propuštěný vězeň modlitbu. Na roztrhaném listu balicího papíru byla napsána mužem, který zde zemřel: „Pane, až přijdeš jako soudce země, neodsuzuj lidi, kteří nám dělali tak kruté věci; neměj jim za zlé jejich krutost a naše utrpení, jejich násilí a naše zoufalství, ale pohlédni na plody, které jsme nesli v trpělivosti, pokoře, statečnosti, odpuštění, věrnosti a solidaritě, a kéž se jim tyto plody započítají ke spáse.“ A k lidem se obrátil s těmito slovy: „Nedopusťte, aby vzpomínka na nás byla pro ně na věčnosti hrůzou; kéž se stane jejich spásou.“

I to je naděje přesahující naději. A pro mě je spojena s tímto kontrastem mezi hříšným, falešným, slepým poznáním, které vyjadřují lidé v domě Jairově: smějí se Kristu, vědí své. Oděni modlitebními plášti (talit) své okaté zbožnosti. Vědí, dítě je mrtvé; naděje je zbytečná, je utopena v zoufalství. Ale není to jediný možný postoj: Služebník Kristova velekněžského srdce nosí v sobě naději přesahující naše běžné naděje. Vítězství lásky a milosrdenství, které se v této události ukazuje, se může v mnoha ohledech rozšířit i do našeho osobního života na té nejjednodušší úrovni a na té nejhrdinštější. Otevře se tomu, kdo pozná krásu obětavé lásky bez hranic. Rozhodněme se pro naději nad naději, pro tu lásku a víru, které vítězí. Amen.

Foto: David Popiashvili (1960; gruzínský malíř a ikonopisec), Vzkříšení dcery Jairovy. Talit, modlitební plášť, který nosí židé při modlitbě. Někteří muži jej nosí přes ramena, jiní si jím zakrývají i hlavu.

 odeslat článek     vytisknout článek