Názory

Za synodální církev: společenství, spoluúčast a poslání

Pavel Ambros

1. O co na synodě vůbec jde?

Třetí fází je konečně fáze realizace: Vycházeje z práce synodálního shromáždění bude na papeži, aby naznačil, vymezil nebo určil orientaci a metody, jakým směrem se ubírat. Tím pověří místní církve úkolem vtělit plody synodálního procesu do zvláštností různých místních kontextů nebo předvídat okruhy otázek, které je budou čekat a co od nich budou vyžadovat. Jinými slovy: Co Duch svěřil církevním obcím v jejich čekání na druhý Kristův příchod ve slávě. Z tohoto náčrtu je zřejmý jeden bod: Apostolica sollicitudo a EC se v tomto náhledu nade vši pochybnost shodují. Tento společný bod nemůže být nikdy opomíjen. Na co nelze zapomínat? Na poradní charakter synodální institucionalizace. Od počátku je koncipována jako nástroj spolupráce při výkonu papežské služby. EC v této souvislosti potvrzuje: „Synoda, nová ve své instituci, ale starobylá ve své inspiraci, poskytuje římskému papeži účinnou spolupráci podle jím stanovených způsobů ve věcech větší důležitosti, tj. v těch, které vyžadují zvláštní znalosti a obezřetnost pro dobro celé církve. Tímto způsobem biskupská synoda, 'zastupující celý katolický episkopát, projevuje, že všichni biskupové jsou účastníky hierarchického společenství v péči o všeobecnou církev.“ (EC 1). Důležitost momentu shromáždění v synodálním procesu usnadňuje srovnání s parlamentními shromážděními. Ať chceme nebo nechceme, křesťan – katolík, člen velmi různých globálních a místních kultur, vstupuje do života a poslání církve s vlastní mentalitou před obrácením se k synodální cestě. Vždy bude srovnávat církev a společnost. Srovnání může být užitečné, zvláště když vychází najevo podobnost i rozdílnost. Nelze je, parlamentní formu demokracie a synodální proces, ztotožnit, záměna by byla zavádějící. Synodální proces není podle Františka parlamentarismus. V demokratických systémech je totiž parlament nositelem původní a svrchované moci, moci zákonodárné. Demokracie má však i rozvinuté své „brzdy“. Různé druhy moci vyvažuje tím, že jsou jim vytvářeny protiváhy. Utváří i uspořádává dialektické vztahy rozdílných, často protikladných legitimních zájmů jedněch vůči zájmům druhých. Proto například soudní moci nabízí protiváhu výkonné moci. Synodální shromáždění nemá zákonodárnou moc, tu má pouze koncil v čele s papežem a spolu s ním. Úlohu papeže, ani synodálního shromáždění, nelze pojímat analogicky s úlohou exekutivy, vlády. Stačí jen připomenout, že papež je z vlastní povahy katolického pojetí synodality nejen předsedou synody, jenž ji svolává, stanovuje témata a přijímá její výsledky, čímž se synoda stává kanonicky platnou a účinnou. Čím je, vyplývá ze základního ustanovení synody: Až uplatněním moci papeže dané charismatem primátu se ustanovení synody stávají platnými a závaznými pro celou katolickou církev. Institucionální architekturu církve nemůžeme proto srovnávat s demokratickými systémy, aniž bychom zároveň nevymezili tento podstatný rozdíl.

2. Jaké místo má Souhrnná zpráva z prvního generálního zasedání?