Články

Uznat prvenství milosti

Pavel Ambros

Ježíš odmítl potlesk zástupu. Nepřišel, aby se postavil do světel reflektorů. Naopak, vyhledal samotu na hoře (Jan 6, 14–15). Zanechal na chvíli napospas učedníky, kteří se pachtili na lodi. Chtěli se vrátit na druhou stranu moře, směrem ke Kafarnau (Jan 6, 16–17). Byla však již noc a na jezeře se rozpoutala silná bouře. V této obtížné situaci učedníci spatřili Ježíše, jak kráčí po vodách jezera a blíží se k nim, a zmocnil se jich strach. On však říká ono slavné prohlášení, jež jako první z lidí vyslechl Mojžíš u hořícího keře. „Já jsem (Ἐγώ εἰμι), nebojte se!“ Bůh promlouvá ne kvůli soustředěnosti v samotě na pouhou odloučenost, ne kvůli koncentraci na naše vědomí, nýbrž v hořícím srdci. Nechce osamocenost, chce blízkost. A přistává s nimi na suchu a vstupuje do Kafarnaa (srv. Jan 6,18–21).

A hle, druhý den (Jan 6,22) se zástup, který se nasytil chlebem, zázračně rozmnoženým, vydává po jeho stopách, dohání ho, střídavě v několika lodích překonává jezero a uctivě se ho ptá: Rabbi, učiteli, kdy jsi sem přišel? (Jan 6,22). Ježíš prohlédl nejhlubší důvod tohoto v konci zbloudilého hledání. Je hledání, které nenasycuje. Je neplodné. (2. čtení) Dokonce ani dobrý pastýř nasytit nemůže. Znal jejich srdce. Proto neodpovídá na povrchní zvědavost, plytkou všetečnost. Odhalil důvody jejich vlezlosti. Nenaskočil na jejich notu, obnažuje, jak je jejich slabě zakrývaný postoj nedostatečný, dvojznačný a zavádějící: Nehledáte znamení, nýbrž atrakci, která okrádá člověka o tajemství. Zažili nasycení, ale nepochopili, že dar chleba je Ježíš sám. A život není v daru, ale v dárci.

Po tomto poodhalení dvou světů, pohledu z Boží strany, a ulpělých konzumních stereotypů z naší strany, Ježíš promlouvá nezakrytě: Je pokrm, který život kazí, a je pokrm, který životu směřujícímu k smrti vlévá věčnost. Je požehnaný, nese v sobě schopnost rodit dovršení. A člověk se má rozhodnout, ne stále chodit kolem horké kaše. Jistě, máme pracovat a vydělávat si chléb vezdejší (Mt 6,11; Lk 11,3). Nepohrdá hmotným, tělesným. Nemám jím pohrdat! (Dt 8,3; Mt 4,4). Izrael si vždy uchoval v paměti zkušenost svého putování na poušti. (1. čtení) Zůstává však v něm pro nás odraz? Odkazování? Je pro nás znamením? Způsobem užívání všech pozemských věcí máme v nich stvrdit pečeť, jíž do každé věci vtiskl Bůh své znamení. Tato pečeť ukazuje, co je pravé a co je liché. Objevujeme přece „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), tvář jeho slávy, slovo a vyprávění, které vypovídá o pravém a jediném Bohu (Jan 1,18).

A přece se našel v zástupu slepců někdo, kdo se zeptal. Jak to můžeme učinit? Co máme udělat? Odpověď je překvapující: Ne činem, aktivitou. Ale ne-činem. Ne-akcí. Ne-aktivitou. Ne tím, čemu připisujeme důležitost my sami. Víra ve svém počátku není konkrétnost (vím, co mám dělat), nýbrž přilnutí, svěření se, odevzdání, v němž se konkrétnost, praktičnost rodí tím, že vtiskuje pečeť do všeho, co již pečeť má. My však ji vtiskujeme z druhé strany. Hledáme, jak naše zapadne do Božího. V tom spočívá rozdíl mezi křesťanským a nekřesťanským: v srdci života věřícího není zákon, ale víra. Nelze to dost často opakovat a nezapomínejme, že první jméno, které bylo Ježíšovým učedníkům v Novém zákoně po vzkříšení dáno, bylo věřící (οἱ πιστεύοντες) (Sk 2,44; 4,32). Víra dělá křesťany, formuje křesťany, zachraňuje křesťany. Je však třeba dobře pochopit tuto ústřední pravdu: víra není intelektuální, gnostický akt, ale je to životní přilnutí k Ježíši Kristu, je to bytí, které ho následuje, zapojení do jeho života. Tímto způsobem jsou smeteny intelektuální protiklady mezi vírou a činem-prací, mezi kontemplací a činem. Potíž nastává, když se kontemplace stane vlastně gnosticky pojatou prací, konzumní atrakcí, událostí, která tíhne k tomu, aby se dostala pod reflektory zájmů. Práce křesťana spočívá ve víře, spočívá v přijetí daru víry, aby se stala jeho vlastní odpovědností, jeho vlastní prací, jeho vlastním zápasem, jeho vlastní péčí. Ano, tato přípravná, asketická součást patří k naší životní cestě. Jedině tak lze uznat prvenství milosti. Že je důležitá, avšak ne tak, jak se domníváme.

Nakonec milost je milostí Pánovy bezplatné a stále se bránící lásky, která je darem, jenž je třeba přijmout s duchem úžasu a díků, neboť je schopna v hloubi srdce vyvolat odpovědnost a touhu odpovědět na dar, respektive na Dárce. Věřit v Ježíše Krista, Božího vyslance na světě, znamená být tam, kde je on (Jan 12,26; 14,3; 17,24), sdílet s ním stejný život, „kamkoli jde Beránek“ (Zj 14,4). Následovníky jsou ti, kdo kráčejí životem (οἱ ἀκολουθοῦντες) radikálně, „kamkoli se ubírá“ (ὅπου ἂν ὑπάγῃ). Takto „věřící“ myslí stejně jako on. Myslí na dovršení, jeho přicházení a příchod ve slávě. Proto přijímáme eucharistii, abychom milovali až do konce. Jako Beránek své – kteří jsou ve světě – „miloval až do konce (εἰς τέλος ἠγάπησεν αὐτούς).“ (Jan 13,1). A to „jen“ komentovat našimi rozjímáními nestačí.

Nebo chceme ve skutečnosti Ježíšova slova stále jen komentovat? Můžeme je přijmout jinak než v adoraci? Adoraci eucharistie lze chápat různě. Je také hranicí naší neschopnosti hranice tajemství překročit. Je upomínkou nepřekročitelnosti. Semper maior. A kde se táhne dělítko našeho pochopení a nedostižnosti tajemství? V milosti slova vysloveného a slyšeného a přijetí toho, kdo hovoří. Kdy padá propast mezi osobou a dílem, hovořícím a slovem, žijícím a krásou, plností a celistvostí života. Kdy otevře vrata definitivního milostivého léta a přijde ve slávě. Takto si osvojujeme pokrm pro věčný život podle Ježíšova příslibu: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (Jan 6,35). A tak nám eucharistie odkrývá i náš křest v příslibu, který Ježíš dal samařské ženě: „Kdo se však napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ (Jan 4,14).

Foto: Z kostela Panny Marie Sněžné v Olomouci.

 odeslat článek     vytisknout článek