Rozhovory

Bůh má jiná měřítka

Alena Rousová

Pavle, před vstupem k jezuitům jsi studoval historii. Nepocházíš ovšem z katolické rodiny, ke křesťanství jsi konvertoval v dospělosti. Mohl bys říct, jaké impulsy rozhodly o tom, že jsi uvěřil a nechal ses pokřtít?

Myslím, že to prostě přišlo tak nějak přirozeně. V mé rodině se o Bohu nějak zvlášť nemluvilo, ale dala mi dobrou výchovu a skvělé prostředí, za které jsem vděčný. Hospodin ke mně tak do značné míry hovořil i v této laskavosti. Nějak jsem ale asi neměl potřebu to pojmenovávat náboženskými termíny a upřímně jsem na to příliš neodpovídal ani svým životem.

Poměrně důležitá pak byla smrt babičky, což bylo takové první reálné setkání s lidskou konečností. Začal jsem více uvažovat o existenciálních otázkách a místo stromů jsem pomalu začínal vidět les. Důležité pro mě nepochybně bylo setkání s Písmem svatým. Když jsem ho četl, bylo mi jasné, že je v něm takový zvláštní plamen. Velmi mi pomohly i publikace a záznamy přednášek kardinála Špidlíka. Boží přítomnost a působení jsem nejdříve spatřoval hlavně v dějinách, to byl i důvod, proč jsem začal studovat historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. No a čím dál více jsem si uvědomoval, že je i v těch mých osobních dějinách, v mém životě. A vlastně od začátku jsem měl jasno, že plnost toho, co Hospodin dává, je v Ježíši a v katolické církvi, kterou jsem vnímal jako apoštolskou. O křtu jsem uvažoval poměrně dlouho, protože jsem si byl vědom, že je to velký závazek a chtěl jsem to vzít případně vážně. Nakonec jsem se k tomu ale odhodlal a byl jsem opravdu pokřtěn.

A co tě nakonec přivedlo až do jezuitského řádu?

Především jsem si uvědomil, že křest není jednorázový úkon, ale že skrze něj Bůh chce člověka dále rozvíjet. Popravdě jsem nejprve neměl zvláštních pochyb, že by to u mě nebyla cesta manželství. Realita ale byla jiná a nenacházel jsem to, co jsem hledal, tedy pocit, že jsem na svém místě. Na druhou stranu pro mě zkušenost lásky byla zásadní a jsem za ni vděčný. V podstatě už od křtu ale ve mně byl takový tichý hlásek, který jsem později rozklíčoval jako povolání k řeholnímu životu a ke kněžství. Popravdě jsem si tím ale nebyl zpočátku moc jistý, protože jsem měl za to, že to je spíš psychologická reakce na některá zklamání. Pocit smysluplnosti a pokoje, který mě naplnil a naplňuje po rozhodnutí požádat o vstup k jezuitům, je pro mě ale jasným znamením, že jsem tam, kde mám být. Ne že by to bylo vždy všechno skvělé a růžové, ale každý známe ten pocit, kdy do sebe něco jakoby „zaklapne“.

Jaké hlavní důvody tě tedy inspirovaly k tomu, aby sis vybral právě jezuity, a ne nějakou jinou duchovní stezku?

Už jsem zmínil důležitost knih kardinála Špidlíka, který mě zaujal svou hloubkou, srozumitelností a humorem. Toto jsem postupně objevoval u většiny jezuitů. Pro některé možná překvapivě je pro mě slovo definující jezuity „laskavost“. Lidský přístup, zájem o člověka, nebrat sebe sama příliš vážně, nechávat prostor Bohu. Jezuity jsem po křtu potkal i na Erasmu v Pise a po návratu jsem začal komunikovat ohledně zájmu o vstup. Bylo to ještě spíše křivolaké, nicméně rozhodující pro mě byla krátká duchovní obnova v duchu ignaciánských exercicií, kde jsem pocítil Boží pozvání k tomu být jezuitou, ale zároveň svobodu. Vnímal jsem, že vstoupit k jezuitům není něco, co musím udělat. Kdyby to tak bylo, asi bych to ani neudělal, protože by mi v tom chyběla právě ona svoboda. Zvolil jsem ale prostě to, co jsem vnímal jako lepší.

Po noviciátě jsi studoval filosofii v Itálii. Jak vzpomínáš na toto období svého života?

Byl to krásný čas. Nejvíc mi z něj zůstává zkušenost bratrské komunity a spolupráce. Byli jsme tam jezuité z různých zemí, převážně jižní Evropy, ale třeba i Maďarska. Po noviciátě na Slovensku, kde nás nebylo mnoho, to byla také má první větší zkušenost toho být členem většího jezuitského společenství. Na San Saba, jak se kolej jmenovala, nás bylo 15–25, podle toho, jak to ten který rok vyšlo.

Zaujalo mě také studium filosofie. Byla to určitá kultivace sebe sama, ale i toho, jak to, o čem uvažujeme, nějakým způsobem předávat ostatním tak, aby to bylo srozumitelné a korektní. Na Gregoriáně pak člověk potkával lidi z celého světa, což bylo také nesmírně obohacující. Z českého rybníčku je prostě důležité někdy, je-li to možné, vypadnout.

Nyní jsi už na konci tzv. magisterky, tedy období praxe mezi základním studiem filosofie a teologie. Čím pro tebe byl tento čas důležitý?

Byl to nesmírně pestrý čas. Mojí hlavní činností bylo během těchto tří let dopsat disertaci z historie, kterou jsem započal ještě před vstupem do Tovaryšstva. Měl jsem ale také možnost lehce vypomáhat ve Vatikánském rozhlase, což byla skvělá zkušenost v příjemném kolektivu, zároveň i poměrně explicitní služba papeži Františkovi, kterého mám opravdu rád a vážím si toho, co vše se snaží dávat do pohybu tak, aby byla církev stále více schopna odpovídat na to, kam ji Duch Svatý zve. Poslední dva roky magisterky jsem strávil v Praze. Pro změnu jsem tak okusil působení mezi vysokoškolskými studenty. Je krásné vidět, kolik je lidí, kteří chtějí udělat něco navíc, kterým na Bohu a bližních záleží. Mimo to jsem mohl udělat i zkušenost s duchovním doprovázením, a to i během duchovních cvičení, což je pro mě asi to, co pokládám za vůbec nejhezčí a nejdůležitější činnost, které se jako jezuité můžeme věnovat.

Bylo něco, co tě nemile překvapilo? A co tě naopak potěšilo?

Myslím, že se mi podařilo lépe poznat své silné stránky, ale i limity. Uvědomil jsem si třeba, jak se často bojím udělat chybu. Vlastní sebepoznání je vždy dobré. Nepochybně mě potěšila i spolupráce s některými spolubratry, která fungovala dobře.

Po návratu ze zahraničí mě poměrně šokovaly některé jevy v církvi u nás. Občas mám pocit, že se spokojujeme s málem, chybí odvaha a kreativita. Přitom lidí, kteří hledají Boha a růst ve vztahu k němu, je opravdu mnoho. Vlastně si nemyslím, že by bylo třeba nějak dalekosáhle měnit struktury. Někdy by úplně stačilo být normální a lidští, laskaví. To jsou ostatně vždy znamení působení Ducha. Ale na základě toho, co je nyní v procesu jak u nás u jezuitů, tak obecněji v církvi, jsem optimista. Synodalita, kterou zdůrazňuje papež František, opravdu přinese plody, pokud budeme trpěliví a dáme Hospodinu prostor. Církev bude ale nakonec vlastně vždy taková, jakou si ji uděláme. Jde ale o to, zda jsme přitom ochotni naslouchat Duchu.

Jsi zároveň před dokončením doktorátu z historie. Jaké je téma tvé disertace a proč sis vybral právě je?

Psal jsem o působení apoštolských nunciů (v podstatě vyslanců papeže) v zemích Koruny české v letech 1578–1594. Už delší dobu jsem se zabýval církevními dějinami. Zdálo se mi zajímavé spojit „velké dějiny“ s perspektivou našich zemí. Celkově mi jako jedno z nosných témat vyšla náboženská tolerance, která do značné míry souvisí s tím, jaký je vztah duchovní a světské moci. Je neuvěřitelné, jak odlišné bylo v tomto ohledu 16. století od dnešní doby.

Nyní tě čeká studium teologie v Paříži. Jak se na toto období těšíš a co od něho očekáváš?

Bude to pro mě nepochybně výzva, francouzsky se teprve učím. O to více se ale těším, že poznám nové prostředí a kulturu. Mimo to je nyní Paříž jedním z největších formačních center pro jezuity v rámci Evropy, kam přicházejí mladí jezuité ze všech koutů světa. Doufám, že mi tento čas dá nová přátelství, zkušenosti a příležitost poznat zase další odstín Boží přítomnosti. Mimo to jde také o období, kdy už se blíží i možná svěcení, takže je to opravdu důležitý čas. Očekávám pochyby a nejistoty, to k tomu tak nějak patří. Bez toho by nebylo možné zjistit, zda jde skutečně o povolání ze strany Hospodina a zda ho jsem schopen přijmout zodpovědně a svobodně.

V čem by ses rád v rámci jezuitského řádu angažoval v budoucnosti?

Pokud bych si mohl vybrat, nejvíce mě naplňuje doprovázení a dávání duchovních cvičení. Rád ale pracuji i se studenty, dokážu si vzhledem ke svému vzdělání představit i výuku. Vždy ale záleží na tom, co je potřeba. Ze své zkušenosti vím, že každá mise člověku něco dá a on něco dá jiným. Je zajímavé, že „úspěch“ v tomto ohledu není něčím až tak podstatným. Bůh má jiná měřítka.

Rozhovor vyšel v bulletinu Jezuité 2/2024, který je k dostání v jezuitských kostelích.
Starší čísla bulletinu jsou k dispozici v online archivu.
Foto: Pavel Banďouch SJ (Foto Petr Havlíček SJ).

 odeslat článek     vytisknout článek