Články

Nelze mít jistotu chleba bez blízkosti slova

Pavel Ambros

Ve skutečnosti však působí v srdci každého člověka skandál již ona samotná realita Ježíšova Těla obětovaného za život světa. To je totiž „kód nového stvoření“, vložený do srdce každého člověka jako základní volba jeho života (srv. Žl 1) – a doslova můžeme říci: když dojde na „lámání chleba“, tedy konkrétně nadefinovaný nárok vyjití ze sebe, potom vychází najevo, kam člověk ve skutečnosti tíhne a zda je schopen tato Ježíšova slova do svého života přijímat a postupně začleňovat.

Bez přitažlivosti k tajemství eucharistie, hluboké, uvnitř srdce skryté, kterou působí Bůh sám, a to i v srdcích mnohých, kteří se považují za „nevěřící“, Ježíšovo slovo, které v důsledku poukazuje na ono „lámání chleba“, probouzí otřes, ochromení, šok; to však může také znamenat již počátek víry (srv. Duchovní cvičení, č. 314). Ježíšovo slovo se nevnucuje ani nepodbízí. Staví nás před odpověď nesenou svobodou a láskou. Bůh Otec sám nám a celému světu tuto odpověď dává předem: ve své lásce odevzdává svého Syna.

Reakce věřících v Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova, židů, je jen osvojenou rétorikou zformovanou náboženskými vůdci lidu, nepřátelskými vůči Ježíšovi. Kolikrát například čelíme bolestnému zjištění, že naši kněží se ozývají proti papeži Františkovi! V těchto kampaních, štvaních a podněcováních nejde o slovíčka – a v době internetu každé slovo má o to větší závažnost, oč větší má dosah. Slovo poukazuje na výklad reality a předjímá čin. Vtělené Boží slovo – Ježíš nám přišlo ukázat výklad reality podle Otcova Srdce a učinit zásadní Čin – učinit nás účastnými jeho vlastního Těla a darovat nám boholidství. Naproti tomu slova nevěřících židů předjímají nenávist vedoucí k vraždě, likvidaci, nebo aspoň k ostrakizaci. Kde se však v nich toto nepřátelství bere? Jak to, že je tak silné, že jsou ochotní spojit se s okupanty, aby dosáhli svého: Ježíšova odsouzení a likvidace?

V jejich řeči je více než obvyklé reptání izraelského národa, v němž vzpomínka na „egyptský dostatek“ vyvolávala hněv vůči Mojžíšovi. „Je zde totiž někdo více než Mojžíš“ (srv. Mt 12,6.41–42). Ono první reptání spíše představovalo pohanskou mentalitu, zahleděnou do krásy a materie tohoto světa, v dnešní době ztělesněnou zbožšťováním dostatku a reptáním při sebemenším diskomfortu: pro ni je kříž nesmysl (srv. 1Kor 2,23). Reptání židů v době Ježíše však paradoxně poukazuje na veliký dar vyvoleného národa: skutečnou citlivost vůči Božím tajemstvím, pro kterou je však kamenem úrazu nejhlubší Boží tajemství – tajemství Ježíšova probodeného Srdce, tajemství jeho boholidství: lámání chleba.

Nevíra těch, kteří byli určeni k víře, připomíná svou pustotou rozpraskaná okna kostelů v pohraničí. A zároveň je tato odmítnutá víra velmi aktivní, protože ji Boží tajemství, která vzdorovitě opustila, dráždí: rty i oči jsou potom blesky odporu. Hovoří z horečky záště. Ježíšovy výroky jsou pro uši takových posluchačů bláznivým, skandálním, neslýchaným tvrzením. Proto se ptají jeden druhého: jak se může tento člověk, Ježíš Nazaretský, který je skutečně jen člověkem, zjevovat jako člověk, který sestoupil z nebe, tedy přichází od Boha, je jím poslán? Jak může sám sebe nazývat chlebem, nazývat se pokrmem schopným zahnat hlad srdce? Jeho tvrzení jsou nepřípustná, rouhavá, útočí na Boží svrchovanost (srv. Jan 5,18; 10,33). Ve skutečnosti to odhaluje jejich závist, protože nebyli schopni přijmout zásadní pravdu, kterou jim Ježíš nabízel: že musejí opustit své vlastní kategorie o Boží svrchovanosti, s jejichž pomocí ve skutečnosti chtějí pouze bez rizika zakonzervovat svůj zaběhaný „pozemský chléb“, a na druhou stranu že se oni sami mají stát účastnými onoho chleba sestupujícího z nebe a Ježíšova Těla. On přichází z nebe a dává chléb schopný dát světu život (srv. Jan 6,32–33) a později se s tímto chlebem sám ztotožňuje: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude žíznit.“ (Jan 6,35) V srdci každého jemně volá, aby „mu ve svém srdci dal více místa“ (srv. 2Kor 6,13) – aby mu dal srdce celé. A to se může stát kamenem úrazu (srv. 1Kor 2,23).

Ježíšova slova pro nás mají mít zásadní význam. Stejně jako vyvolený národ jsme také my, věřící, vystaveni rizikům módních stereotypů. Jak je poznat? Jak si uvědomit, že v srdci vlastně někdy reptáme vůči Ježíšovým tajemstvím? Vždyť jsou tak subtilní a těžko postižitelná! Nikdo z nás si ale nepřeje skončit tak, že slyší jen svůj vlastní hlas a má uši svého srdce zalité voskem vůči Božímu slovu. Chceme svým životem vytvořit skutečný Boží obraz, nikoli pouze autoportrét!

A přesto, aniž si to plně uvědomujeme, nás někdy Ježíšovo lidství, jeho tělo a krev, pohoršuje. Křehké stvořené tělo našich nejbližších je přece pozemské, jak může sestupovat z nebe? Víme přesně, kdo jsou! Známe dobře každý záhyb jejich chyb, jejich projevy známe nazpaměť. A co víc, těžší je nakonec přijmout křehké lidství sama sebe. Židé z tohoto nesporného pozorování jednoduše usoudili, že Ježíš se vydává za někoho, kým není. Pochází přece z oné malé galilejské vesnice, nikoli z nebe. I v nás samotných může zcela nenápadně působit určitá skepse, jakkoli se považujeme za horlivé věřící. Jak tuto skepsi objevit a důsledně vykořenit? Jak se stát skutečnými věřícími?

Co by se stalo, kdybychom vzali vážně jeho radu: Přestaňte reptat? Kolikrát za den se přistihneme, že podléháme negativnímu úsudku o sobě i o druhých? Kolikrát se už hned ráno probudíme s těžkým srdcem! Je možné „nemít“ negativní myšlenky? Těžko! Ačkoli jimi jen ztrácíme drahocenný čas, přesto poletují kolem uší a jejich přítomnost nemůžeme ovlivnit. Abychom dali odpověď, můžeme nejprve položit otázku: v jaké době se nyní nacházíme? Nacházíme se v éře naplnění proroctví – v éře, která je více než doba, kdy Izraelité „jedli na poušti manu, a zemřeli“ (Jan 6,49): Kristovo zmrtvýchvstání se naplňuje na našem těle, lidství, celém člověku, v srdci. „Kdo vidí Syna, vidí Otce“ (srv. Jan 14,9). Jedná se tedy o kultivaci našeho vnitřního zraku, pohledu srdce, abychom byli schopni zahlédnout krásu působení Boha, který „činí všechno nové“ (Zj 21,5).

Uvažme znovu: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.“ Jinými slovy: „Necháte-li se obejmout, budete-li chtít vnímat působení Boha, budete-li přitahováni touto božskou mocí, přilnete ke mně tak jako já k vám.“ Můžeme se totiž nechat přitáhnout, a co víc, můžeme Otce volat, spěchat mu do náruče, aby nás k sobě přitáhl, jak slíbil. Bůh to v nás může dokázat, On převyšuje pouhá naše osobní nasazení coby učedníků. Na tuto Otcovu přitažlivost lze samozřejmě odpovědět s vědomím, přesvědčením, ve svobodě a přistoupením na lásku k Ježíši, ale lze se jí také postavit na odpor odmítnutím, uzavřením.

Jak zamezit tomu, abychom se vůči Boží přitažlivosti uzavřeli? Zdá se, že Ježíš nám ukládá neřešitelný rébus: „Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce.“ (Jan 6,45–46) Jak můžeme přijít k Otci, když k Otci přivádí jen Syn, a jak můžeme přijít k Synu, když k Synu přichází jen ten, koho přitáhne Otec? Jsme u jádra křesťanské víry: jít k Ježíši znamená setkat se s člověkem, s plným lidstvím, s křehkým tělem, znamená to setkat se s člověkem, který žije mezi druhými, má lidské city, mluví lidskou řečí, setkává se s lidmi, dává se jim do služeb, poučuje je, uzdravuje. Právě v této jeho lidskosti můžeme spatřit Boha, a tak se vydat na cestu, která nás vede k přilnutí k němu. Nikdy nelze oddělovat Krista, Syna, od jeho slov a od chleba, který dal světu: to bychom nesprávně rozuměli, kdo v úplnosti Ježíš je.

Avšak musíme si položit otázku: Promlouvá v mém srdci Ježíš, nebo ne? K Chlebu života (a k přijetí „lámání chleba“) vede cesta přes Slovo života v našem srdci. Synem, který sestupuje od Otce z nebe, aby nás k Otci přitáhl, je ten, který nejprve promlouvá, načež se stává chlebem, pokrmem věčného života pro věřící. Pokud si přejeme jistotu chleba bez blízkosti slova, stáváme se poznenáhlu malověrnými a nakonec nevěřícími. Je to naše pozornost vůči Božímu slovu, která konstituuje citlivost vůči Otcově přitažlivosti v nás. Protože Otec táhne „provazy lásky“ vždy (srv. Oz 11,4). Náš úkol je: přestat „reptat“ čili identifikovat v sobě falešné vnímání reality, odvrhnout ho a prosit Pána o zcela nový pohled: nové slovo, nové slyšení, které v nás On sám nakonec přetaví v životní „lámání chleba“. Potom budeme schopni dokonce přijmout milost zůstat s Ježíšem v jeho potupách. Zde je skryta i milost jeho slávy.

 odeslat článek     vytisknout článek