Rozhovory

Úvahy o vedení mezinárodní provincie

Alena Rousová

Otče Bürglere, kde stojí provincie tři roky po svém založení?

Mnoho se již udělalo, ale stále vidím, že provincie je v procesu znovuzaložení. Zavedli jsme dobré struktury a procesy v různých oblastech, například v ekonomické a apoštolské oblasti. Tyto struktury nám pomáhají vykonávat naši práci a naše poslání. Zároveň došlo k mnoha vzájemným setkáním a výměnám. Mám dojem, že i přes nevyřešené záležitosti jsou všichni členové řádu s touto provincií spokojeni a nikdo ji zásadně nezpochybňuje.

Jako provinciál jste byl napadán, když se věci nedařily nebo způsobovaly problémy. Co vás na vedení provincie nejvíce těšilo?

Největší radost mi udělalo seznámení se spolubratry, setkání a rozhovory s nimi a zaměstnanci v jednotlivých regionech. Vidět, co je posouvá, pro co jsou nadšení, co dělají a kolik dobrého se tam dělá pro lidi. Tato rozmanitost a bohatství v naší provincii a jejích regionech na mě vždy zapůsobily. Potěšilo mě také, když se nám podařilo společně pracovat na řešeních, utvářet budoucnost a vytvářet podmínky, aby se Ježíšovo poselství dostalo k lidem.

Tento úkol nemusí být vždy jednoduchý…

My, jako celá společnost a církev, jsme uprostřed velkých procesů změn, které s sebou přinášejí velkou míru nejistoty, starostí a strachu. V této souvislosti si musíme neustále ujasňovat, kdo jsme, co chceme a co můžeme dělat. Pouze z této jistoty o sobě samých můžeme utvářet náš apoštolát a naše společenství. Tento proces koncentrace, redukce a transformace má obtížnou stránku, ale také stránku velmi podnětnou, protože se mohou objevit nové věci.

Kde vidíte výzvy budoucnosti?

Klíčovou výzvou je předání víry mladým lidem a další generaci. Jak můžeme zprostředkovat bohatství Ježíšova poselství v jazyce, kterému dnešní lidé mohou rozumět a vstřebat ho? Naším úkolem je hledat a nacházet kontakt s dnešním světem a společností. Při pohledu dovnitř to vyžaduje přizpůsobení provinčních struktur konkrétním místům, lidem a činnostem a také našim zdrojům. To vyvolává otázky jako „Kde chceme být?“, „Co chceme dělat?“ a „Jak pomáháme mladým bratrům a zaměstnancům, aby dobře spolupracovali ve službě Božímu království, ať jsou kdekoli?“

Jaké vidíte vyhlídky provincie?

Pro mě jsou důležité čtyři univerzální apoštolské preference jezuitského řádu: ukazovat cestu k Bohu, stát po boku znevýhodněných, doprovázet mladé lidi a starat se o zemi jako o náš společný domov. Těmito preferencemi se můžeme inspirovat a přenést je do svého času a místa. To otevírá perspektivy pro naše jednání a práci jezuitů.

Další perspektivou je utvářet tento proces hledání a nacházení ještě více společně, s ne-jezuity, s partnery a zaměstnanci.

Můžeme také udržovat místa, kde lidé mohou najít potravu pro svůj život z Ježíšova poselství. Komplexní pastorace už nebude v budoucnu všude možná, proto jsou kostely a duchovní centra žádaná. Taková místa máme a můžeme jich vytvořit více, například kostely, exerciční domy, vzdělávací centra, školy a mnoho dalšího.

Jaké jsou výzvy správy provincie, která přesahuje hranice několika zemí?

Ve středoevropské provincii se setkává mnoho různých aspektů a různých faktorů a vlivů, které je třeba vzít v úvahu, aby bylo dosaženo spravedlnosti vůči celku. Mimořádnou výzvou je, kromě různorodosti sociální, politické, právní a kulturní situace v přidružených regionech, jiný způsob, jak být jezuitou, a jiný způsob, jak být spolupracovníkem, a tím i různé pohledy na celek.

Provincie přesahující více zemí nám zároveň trochu přibližuje počátky Tovaryšstva Ježíšova, protože i první jezuité v šestnáctém století pocházeli z různých království a zemí Evropy. Toto přeshraniční, mezinárodní společenství bylo důležité pro zakladatele řádu svatého Ignáce z Loyoly. Znovu to zažíváme v naší středoevropské provincii a je to také znamení naší doby, ve které je na vzestupu nacionalistické myšlení.

Co vám nejvíce pomohlo při řešení složitostí v provincii?

Bylo to osobní setkání. Když se lidé setkávali a poznávali, povídali si a naslouchali si, pomáhalo to podporovat vzájemné porozumění. A to se stalo tak, že jsme vlastně chodili a jezdili na místa, do institucí, k lidem. Všichni jsme se museli naučit podívat se za hranice našeho vlastního místa nebo země do nové, velké provincie. V posledních letech jsem viděl, jak jezuité i ne-jezuité rozšiřují svůj úhel pohledu. Jsme vyzýváni, abychom již nemysleli jen na Rakousko, Německo nebo Švýcarsko, ale také na další regiony naší provincie. To se týká například apoštolských oblastí, ve kterých působíme, a jejich institucí, jako jsou školy, univerzity a mnohé další. Tento proces společného růstu v provincii je v plném proudu.

Máte nějaké příklady?

Dobrým příkladem je Litva, která se velmi liší od německy mluvících regionů z hlediska jazyka, geografie, kultury a historie. Poznávání míst, lidí a také bratrů perzekvovaných za sovětského režimu nám neuvěřitelně rozšířilo rozhled. Dalším příkladem je Švédsko, kde nám návštěva opravdu pomohla pocítit, že katolická církev a katolický život mají úplně jinou dynamiku a vitalitu než ten náš, dynamiku, která se vyznačuje růstem a radostí. Třetím příkladem je souhra mezi apoštolským a ekonomickým pohledem. V nové provincii jsou jednotlivá apoštolská pole propojena napříč všemi regiony prostřednictvím delegáta, zatímco administrativa a ekonomické záležitosti jsou kvůli odlišné právní situaci ukotveny regionálně. Propojení lidí z obou oblastí bylo důležité, aby se mohli setkávat, poznávat pohledy ostatních a učit se jeden od druhého.

Můžete popsat konkrétní zkušenost, která vás pozitivně překvapila?

V Litvě bratři více pracují v různých oblastech současně než v jiných regionech provincie: například ve škole, v kostele a při duchovních cvičeních. Každý má své priority, ale také pomáhá ostatním. Úkoly jsou vnímány spíše jako společná práce. Organizace komunit, ve kterých jezuité žijí, je v Litvě méně strukturovaná než v Německu nebo Rakousku. Společné bydlení je spíše neformální, spontánní, založené na vztazích a přátelství. Je zde méně struktury, ale ne méně komunity.

Nyní byste mohl vyjádřit, že zohledňování složitých situací a struktur je překážkou efektivity. Co na to říkáte?

Naším posláním je hlásat lidem Ježíšovo poselství. To znamená, že musíme reagovat na lidi a jejich situace. Jsou středem zájmu. Proto komplexnost vnímám jako příležitost a možnost. Je to vzájemné obohacení, vzájemné učení a inspirace, kterou mohu využít pro svou vlastní situaci. K tomu pomáhá společný základ v ignaciánské spiritualitě, který prohlubujeme a rozšiřujeme školením a dalším vzděláváním pro jezuity i ne-jezuity. Zdůrazňuje důležitost zastavení se a reflexe při zachování věrnosti zásadám flexibility pro konkrétní situaci na místě.

Co byste poradil svému nástupci?

Svatý Ignác prý řekl: „Důvěřuj Bohu, jako by úspěch tvého díla závisel pouze na Bohu, a ne na tobě. Ale použij veškerou svou píli, jako by nic nezáviselo na Bohu a vše záviselo na tobě.“ Moje rada by byla udržet tuto souhru vlastního úsilí a důvěry v Boha v rovnováze a orientovat se podle ní. Druhá rada: Neztrácejte smysl pro humor!

Tento náročný úkol nabízí šanci ještě více vrůst do řádu a poznat jej z jiné perspektivy. Mám dojem, že jsem se za dobu svého působení ve funkci provinciála stal ještě více jezuitou, protože takový úřad otevírá možnosti, které nemá každý člen řádu – jak v provincii, tak v celosvětovém Tovaryšstvu Ježíšově.

Co Vás čeká dál?

Budu mít sabatický rok, chvíle volného času, abych se přeorientoval, ponořil se hlouběji do určitých věcí a pak cítil, co přijde dál. Čas bez předchozích povinností a bez tlaku termínů si určitě užiji a vnímám tuto příležitost jako velkou výsadu a dar od řádu. Těším se na to.

Zdroj/Foto: Jesuits in Europe.

 odeslat článek     vytisknout článek