Články

Eucharistický zázrak i před našima očima?

Pavel Ambros

Skandál vtělení, který po staletí mnozí nemohli přijmout, od biblických židů přes mnohé křesťany i islám, bychom dnes mohli označit za senzaci vtělení, protože eucharistické zázraky dnešní mentalita, včetně věřících, mnohdy vnímá jako jakýsi anachronický barvotiskový obrázek, vzdálený od reality života, podobně jako samotné Božské Srdce.

Ježíš však toto naše pojetí obrací naruby. Stojíme před zcela jiným obrazem Boha: Boha naruby, Mesiáše zcela opačného, než jsou naše představy o něm; Mesiáše, který je křehký, chudý, slabý a s nímž si lidé mohou dělat, co chtějí. Prorok ano, Mesiáš ano, Boží vyslanec ano, ale sestoupit z nebe a stát se tělem, jež dává, předává – dává jíst (originální slovo παραδίδωμι znamená odevzdat, dokonce nasadit život; a také zajmout, zatknout; vydat, zradit; dát, svěřit se)?! Tento Mesiáš vydává své tělo až k násilné smrti tak, jak dává tělo k jídlu a krev k pití! To prostě není možné: jsou to slova, která znějí jako nesnesitelný požadavek, který se nedá poslouchat! Jak těžké je toto přijmout!

Jsme tolik zvyklí uvažovat pouze v logice zásluh. Ježíš však jednou provždy touto logikou otřásl a nastolil éru obdarování. Avšak přijmout nevypočitatelné Boží obdarování představuje nakonec větší nárok nežli vytvářet si zásluhy podle vlastního přání a uvážení. A to pohoršuje i věřící lidi. Rádi se pak opíjíme zdáním: křesťanská víra se stává dokétismem, protože stejně jako všechna náboženství dává přednost Bohu, který je vždy a jen všemocný, avšak pohodlně vzdálený. Eucharistický zázrak nás nedráždí, ale jen pokud je v oné bezpečné zóně „senzace“ a nedotýká se nás osobně. Avšak Bůh, který se nám eucharisticky vydal až tak, že sestoupil do pekel, ba co víc, stal se hříchem (srv. 2Kor 5,21), chce učinit eucharistický zázrak – skandál vtělení – přímo na našem vlastním těle. A to může představovat nesnesitelný nárok.

To je vlastní důvod, proč Ježíšova eucharistická řeč vyvolává šok, pohoršení, a to nejen v zástupu židů, ale i mezi jeho učedníky. Co tedy nakonec znepokojuje nejvíce? Důvod je prostý: je obtížné přijmout důsledek těchto slov: „Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve?“ A navíc skrze své vyvýšení na kříži, potupnou smrt, vystoupí k Bohu, od něhož přišel. Vystoupí zpět k Bohu ve svém lidství přijatém jako tělesný, smrtelný stav, podobný tělu hříchu (srv. Řím 8,3).

O této krizi svědčí všechna čtyři evangelia. Ježíš naléhá: „I vy chcete odejít?“ a obrací se na ty, které chce naučit jejich nevyhnutelné umírání vložit do náruče Otce. Nebojme se toho, že také v nás samotných se někdy skrývá jakýsi jidášovský rozměr. Co však můžeme udělat více, abychom neselhali jako Jidáš? Spolehnout se na lásku Otce v každém našem umírání. Osvojme si důvěrný postoj apoštola Petra vůči Ježíši, který vyznává, že jej nikdy nemůže opustit. Otázkou: „Pane, ke komu půjdeme?“ (Jan 6,68) vyjadřuje víru všech učedníků v něj, celou jeho jedinečnost jako rabína, proroka a Mesiáše; zároveň dosahuje vrcholu svého vyznání víry: „My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“

Výraz Svatý Boží má svůj hluboký význam. V Ježíši je šekina čili místo či způsob tajemné Boží přítomnosti, posléze spojované s moudrostí Boží – σοφία Θεοῦ (1Kor 1,24; 2,7), Chochma Jahve – a spolu s ní postupně stále zjevnější, reálná Boží přítomnost. Kde je nyní Bůh v tomto světě? Ne v „jeruzalémském chrámu“, ale v lidství, které se stalo tělem a krví Ježíše, Božího Syna, a které skrze eucharistii přebývá v nás: to je největší eucharistický zázrak. A v janovské tradici, ve Zjevení, je titul Svatý titulem vzkříšeného Ježíše (srv. Zj 3,7).

Ve skutečnosti tedy pohoršuje způsob, jakým Ježíš spěje ke vzkříšení. Nemůžeme počítat s tím, že bude růst kvalita víry tam, kde se církev stále orientuje na úspěch, hledí se na počet věřících, vyvíjí úsilí zaměřené na velikost křesťanského společenství, aniž by zaměřila svou pozornost do nitra a vytušila v Kristu jeho živé, tlukoucí Srdce. Potom nás Ježíš oprávněně kárá jako malověrné! Krize, která se nám z lidského pohledu jeví jako neúspěch, může naopak odpovídat Pánově vůli. Jestliže ji přestaneme vytěsňovat na okraj našich zájmů, aby se nezdálo, že prohráváme a selháváme, dokonce i v našem církevním prostředí, zavede nás to k nosnému obrazu řezu vinného kmene, který Otec prořezává, aby nesl více ovoce (srv. Jan 15,2). Rozhodující však je, že prořezávání provádí Otec, nikoli my.

Je velké umění tento „řez“ přijmout jako privilegované obdarování a pozornost Boha Otce. Z takového skandálu vtělení nemusíme mít strach, protože jím Otec zjednává eucharistický zázrak v našem vlastním těle! Vytrvejme v blízkosti eucharistie! Pokud neodejdeme jako oněch Dvanáct, ale zůstáváme s Ježíšem, sami zjistíme, že „v něm přebývá celá plnost božství tělesně“ (Kol 2,9).

 odeslat článek     vytisknout článek