Články

Kritériem toho, co má být v životě církve zachováno, je vždy láska

Pavel Ambros

Pět nedělí po sobě jsme četli Jan 6, skutečnou katechezi Ježíše o sobě samém: On je slovem a chlebem života. Učili jsme se rozlišovat, kdy my mluvíme o Ježíši a kdy necháme Ježíše promluvit. Nyní navazujeme znovu na evangelium svatého Marka, které jsme opustili v místě prvního rozmnožení chlebů. Nynější spor s některými zákoníky a farizeji se opět dotýká tématu pokrmu.

Zákoníci a farizeové byli tak přesvědčeni o tom, že je potřeba Ježíšovu činnost a jeho následovníky veřejně odsoudit, že neváhají „přijít z Jeruzaléma“ do Galileje! Zpozorněme: ze „svatého“ do „pohanského“! Problém se týká halachy (doslovně jít určitým stanoveným způsobem) čili praxe předpisů a nařízení přijatých z tradice. Řecký originál nám naznačuje, že jíst „nečistýma rukama“ (κοιναῖς χερσίν) znamená jíst ve všedním, obyčejném kontextu. Slovo koinos, které znamená společný, již také odkazuje na církevní společenství. Co však přikazovala Tóra, Zákon, ve skutečnosti? Předpis Tóry se týkal rituálního omývání rukou kněží, kteří v Chrámu přinášeli oběť (srv. Ex 30,17–21), nikoli „laiků“. V Ježíšově době však existovala hnutí, která Tóru radikalizovala. Rozmnožovala předpisy, obzvláště ty, která se týkaly čistoty. K nim patřila skupina tzv. chaverim (společníci, přátelé) a skupina tzv. perušim (odloučení, farizeové), kteří považovali praxi mytí rukou a dalších omývání za velmi důležitou s ohledem na čistotu, která mohla být porušena kontaktem s nečistými osobami nebo skutečnostmi.

Ježíš své učedníky osvobodil od těchto obřadů, které Bůh nevyžadoval. Vnucovali je vykladači svatých písem, kteří je prohlásili za tradici a přisoudili jí stejnou autoritu, jaká je vyhrazena Božímu slovu. Proč? Aby sami sebe povýšili v očích svých posluchačů! Ježíš provedl pečlivé rozlišení mezi tím, co je výrazem Boží vůle, a co je naopak lidskou zvyklostí vytvořenou těmi, kdo se považují za zbožné a kdo ji zabsolutizovali na jedinou normu. Proto se mohla stát, a také stávala překážkou pro samotné Boží slovo. V podstatě vše obrátili naruby. Zákon musí inspirovat chování, ale s postupem času hrozí, že zvyky a dodržování budou v rozporu s prvenstvím slova, s jeho ústředním postavením v životě věřícího. Odvolávají se zhusta na tradice a činí z nich Tradici. Proč? Jsou to oni, kdo je vymysleli a vytvořili. Místo toho, aby sloužily člověku a jeho vztahu společenství s Bohem, působí odcizení, dusí svobodu věřících, staví bariéry a vytyčují hranice mezi lidmi.

Ježíš reaguje docela ostrou protiakcí: Zanedbáváte Boží přikázání a držíte se lidské tradice. Rostou propasti mezi tím, co říkají o Bohu, a mezi jejich srdcem, které se naopak od Boha vzdaluje. Chlubí se: účastí na bohoslužbách, vytrvalostí při slavení liturgie, obdivuhodnými řečmi o tom, jak vyznávají živého Boha. Avšak autentické přilnutí srdce? Chybělo. Skutek utek? To ne! Ale skutek ztratil obsah. Zaplavují svět bezobsažností. Nakonec vytvářejí kulturu skartování: vylučují vztah Ty a já. A kde chybí tento dvojčlenný vztah, nastává dvojakost srdce. Ježíšova kritika se stává hořkou a radikální: „Rušíte Boží slovo svým podáním.“ (Mk 7,13) Boží vůle je přehlížena, odsouvána stranou, popírána, zatímco tradice, jež slouží k tomu, aby se oni mohli honosit sami sebou, se dostává na první místo.

Právě z tohoto důvodu se rozlišování stává velmi naléhavým. Jak je realizovat? Poměřujeme se evangeliem, jehož hlavním kritériem je láska. „Konečným kritériem toho, co má být v životě církve zachováno nebo změněno, je vždy agápe, láska.“ (Izák z Hvězdy)

Ježíš nikdy neodporoval Zákonu: naopak, vždy se vracel k záměru Zákonodárce, samotného Boha. Podobně proroci. Usilovali o to, aby byl Zákon přijat srdcem a dodržován ve svobodě, s přesvědčením a láskou. Tváří v tvář lidské tradici a množení jejích předpisů však Ježíš žádá to, co sám dělal: rozlišování. Zmnožení přikázání totiž snižuje možnost jejich dodržování, zvyšuje riziko pokrytectví. Zatímco „Slovo Páně trvá na věky“ (1Petr 1,22; Iz 40,8), tradice se nutně mění, jsou odvislé od kulturních změn. Jsou jakoby kolébkou Božího slova – z vyjádření tradice se má narodit živý Kristus.

Ježíš však nikdy nekárá, aniž by zároveň volal naléhavě k obrácení: „Slyšte mě všichni a pochopte!“ (Mk 7,14) Jeho autoritativní slovo není jen varováním, ale chce do srdcí vštípit Ježíšova slova, zlaté pravidlo: pravé bohatství člověka sídlí v jeho srdci. Mezi skutečnostmi, které jsou mimo jeho tělo, není nic, co by mohlo učedníka učinit nečistým: jídlo, dotek, kontakt, vztahy. Naopak to, co činí člověka čistým nebo nečistým, vychází z jeho nitra a projevuje se v jeho chování. Pokoušejme se stále na základě těchto Ježíšových slov zesouladňovat vnitřní úmysly (interioritu) a vnější jednání (exterioritu), které u nikoho nemůžeme oddělovat. Můžeme připomenout obraz ze Starého zákona: „U brány se usadí hřích, bude se chtít k tobě přimknout.“ (Gn 4,7) Srdce každého člověka má svoji bránu a ta vpouští do srdce pocity, slova a činy. Je na nás, co do svého srdce pustíme a co potom také z našeho srdce vychází. Působivý seznam hříchů, který Ježíš později učedníkům vyjmenovává, je jeden z nejpodrobnějších v celém Novém zákoně. Podstatné však je, že se týká hříchů konzumovaných proti lásce. Můžeme si udělat osobní „experiment“: ke každému z výčtu hříchů přiřadit opačnou ctnost a takto zpytovat „bránu svého srdce“: jak tvořivě rozvíjíme tyto ctnosti?

A konečně, je důležité vzít v úvahu, že celý spor vychází z otázky týkající se stolování. Co z toho lze vyvodit? Nikoho nesmíme vyloučit od stolu! A pokud tak činíme? Vystavujeme se riziku vyloučení od stolu Božího království! Pokud jde o eucharistický stůl, samotný Ježíš nevylučuje ani hříšníky, ani ty, kdo se za ně považují a pokorně jako žebráci vztahují ruku k Pánovu tělu. Sami se vylučují ti, kdo neumějí rozeznat Kristovo tělo ve svém bratru a sestře. „Kdo totiž jí a pije a tělo Páně nerozlišuje od obyčejného chleba, jí a pije si odsouzení.“ (1Kor 11,29) Připomeňme, že na rozdíl od zákoníků, kteří se od druhých ostře oddělovali, Ježíš si přeje, abychom „jedli společnýma rukama“ – rukama, které posvěcuje vzájemná láska. Tak realizujeme své společné všeobecné kněžství u jediného eucharistického stolu.

 odeslat článek     vytisknout článek