Rozhovory

Vidět, jak se Slovo vtěluje

Alena Rousová

Do jezuitského řádu jsi vstoupil těsně před listopadem 1989. Nebyla to ale přímočará cesta. Od kdy jsi přemýšlel o kněžství a řeholním životě?

Už moje babička velmi toužila, abych se stal knězem, ale já jsem nechtěl. Serióznější přemýšlení přišlo, když mi bylo asi 18 let. Nejvíc se to pak vyjasnilo, když byla tzv. Svíčková manifestace v Bratislavě v roce 1988. Tehdy mě zatkli, a pro mě nastal zlom. Už dříve jsem potkal jezuity, kteří mně velmi podrželi. Potom jsem šel na vojnu a když jsem se z ní vrátil, hned jsem 7. října 1989 nastoupil do noviciátu. Bylo to těsně před revolucí v listopadu 1989 a vše bylo ještě úplně v tajnosti. Ani rodiče nesměli nic vědět.

Jak si mám ten noviciát představit? Žili jste v nějakém bytě, nebo jste se jen setkávali jednou za čas?

Když jsme uvažovali o vstupu do noviciátu, tak jsme dostali dvě podmínky: Musíš ukončit školu a mít za sebou vojnu, a musíš si najít práci, která by byla krytím. Takže jsem skončil vysokou školu (biotechnologii-biochemii) a našel jsem si práci – dělal jsem na Výzkumném ústavu onkologických chorob. Po návratu z vojny jsem noviciát začal doopravdy. Jednou za tři týdny jsme se setkávali v bytě u P. Laca Csontose, který byl novicmistrem. Každý jsme bydleli v nějakém bytě – někteří žili na bytech sami, já jsem bydlel s dalším novicem Jurajem Dufkou. Každé ráno jsem chodil do práce.

K jezuitům tě přitáhla postava sv. Ignáce, nebo živí jezuité?

Protože všechny řehole žily za komunistů v utajení a nikdo o nich nevěděl, tak jsem při rozlišování povolání zašel za naším kaplanem ve farnosti. Vzal mě na teologickou fakultu v Bratislavě, abychom se o tom pobavili. Protože jsem měl velmi špatné politické zázemí, tak mi děkan fakulty na rovinu řekl, ať buď podepíšu spolupráci, nebo že nemám šanci na přijetí. Nepřímým způsobem mě vlastně uchránil, abych si přihlášku do semináře nepodával, protože estébáci by po mně šli. Našeho kněze jsem se potom ptal, co mám dělat dál, a on mi řekl, ať buď uteču do zahraničí, nebo vstoupím do řehole. Já se zeptal, co jsou řehole, a on mi odpověděl, že na Slovensku jsou tři řeholní řády – saleziáni, františkáni a jezuité. Ve skutečnosti jich bylo více, ale o těchto třech mi řekl. Františkáni že jsou chudí, saleziáni že si hrají s dětmi a jezuité že jsou moudří. Později jsem zjistil, že křesťanským společenstvím vysokoškoláků, kam jsem chodil, se věnují jezuité, což jsem předtím nevěděl – normálně chodili do práce, a my jsme za nimi chodili na zpověď a na duchovní vedení. Já chodil za P. Emilem Vánim, byl to příjemný člověk, který uměl naslouchat. Jezdili s námi na výlety do hor a na lyže. Byl to skutečně živý příklad dobrých lidí a kněží, kteří věděli, co chtějí, i když riskovali, že je mohou zavřít.

Přejděme k tvé současné práci jako biblisty. Odborně se věnuješ knihám Starého zákona. Na které z nich se zaměřuješ a proč?

Během doktorského studia na Harvardu jsem se začal učit akkadštinu – to je to klínové písmo na hliněných tabulkách. Když jsem oslovil možného moderátora, tj. vedoucího své dizertace, ukázal mi klínové novoasyrské tabulky, které právě překládal a připravoval jejich kritické vydání. Četba těchto tabulek byla velmi zajímavá, bylo to, jako kdybys vytáhl archivy StB – v podstatě zápisy tajných služeb. Můj moderátor navrhl, abych zrekonstruoval celý ten starověký informační systém a jaký vliv měl na Bibli. V dizertaci jsem se pak snažil ukázat, že biblický příběh o asyrském králi Senacheribovi, který obléhá krále Chizkijáše (Ezekjáše) a Jeruzalém, určitým způsobem reflektuje, jak Asyřané začali sbírat informace o Judsku a kolik detailů znali o této malé provincii. Věděli, co kdo a kdy řekl, kdy pršelo a nepršelo, kdo koho podvedl, kdo neplatí daně – to všechno je dochované. Tím se mi otevřela cesta ke studiu historických knih Starého zákona, zejména knih Královských, které jsou moje specializace.

Běžní čtenáři Bible mají někdy potíže s pochopením tzv. těžkých míst, zejména starozákonních. Jak moderní exegeze pomáhá v jejich objasňování, aby je chápal dnešní člověk?

Dnešní exegeze má už k dispozici tolik informací, že se těžká místa dají pochopit ukázáním celého dobového kontextu: jak lidé tehdy přemýšleli, jakým způsobem vyprávěli, jaký jazyk používali, jaký měli názor na svět, jak chápali svět a vesmír, jak vnímali rituály, božstvo. To je obrovský zdroj informací, který pomůže člověku vysvětlit mnohé věci. Některé modely, jak tehdy lidé nábožensky přemýšleli, nám jsou možná vzdálené, ale pro ně byly úplně normální.

Jedna taková základní teologická pravda třeba zněla, že Bůh se někdy z určitého důvodu rozhněvá, nebo ani nemusel mít důvod, a proto nastávají války a porážky, a tehdy bylo potřeba Boha nějak usmířit. Když se usmířil, tak poslal nějakého spasitele, a ten situaci zachránil, většinou to byl nějaký král. Potom se ale Bůh opět rozhněval, a točilo se to stále dokola. Tato představa existovala nejen v Izraeli, ale i v Mezopotámii, v Jordánsku, v Sýrii. Když na tomto pozadí dnes čteš knihu Soudců, tak vidíš, jak se v ní tento model opakuje, a také, že ho přebírá sv. Pavel ve své teologii: Bůh se rozhněval, a proto muselo dojít k usmíření v Kristu. Je to velmi stará teologie, která tehdy fungovala, ale nyní už moc nefunguje, protože takovýto obraz Boha není dnes přijatelný ani z teologického hlediska, nejen z historického. Ale pokud dnešní člověk vstoupí do způsobu, jakým lidé tehdy o Bohu přemýšleli, tak se může vyhnout nedorozuměním.

Dá se říct, jaké jsou aktuálně nejrozšířenější trendy ve světové biblistice? Na co kladou důraz?

Často se říká, že historicko-kritická metoda přinesla velký průlom, ale trvalo dlouho, než ji katolická církev přijala – až ve 20. století. Mnohé části Bible se ale nedají touto metodou interpretovat. Vezměme si třeba knihu Judit. Když na ni začneme aplikovat historicko-kritickou metodu, tak se člověk dostane do úplných nesmyslů, protože tato kniha byla napsaná v podstatě jedním autorem. Když ale člověk začne číst knihy Královské nebo Samuelovy nebo Pentateuch bez historicko-kritické metody, tak se zase dostane do problémů. Takže nejde ani tolik o to, jaká metoda je v současnosti zajímavá nebo moderní, ale otázka zní: Jak pochopit text? Každý text vyžaduje svou vlastní metodu nebo vícero metod. Některé vyžadují historicko-kritickou, některé více rétorickou, některé narativní metodu, některé vyžadují, aby člověk poznal archeologické pozadí apod. Když si například vezmeš Žalm 23, co tam pochopíš s geografií nebo s archeologií? Nebo s teorií rituálů? Ale když budeš číst knihy Leviticus a nebudeš studovat rituály, tak z toho nic nepochopíš. Jednotlivé knihy si jakoby určují, kterou metodu použít.

A pak je důležitá ještě druhá otázka: Jak text aplikovat na dnešní dobu? Pro to existují zase jiné metody. Když dělám rozbor textu a určuji, která část je historicky nejstarší, tak to neznamená, že o tom budu mluvit v kázání. Tam to musím přetavit s ohledem na posluchače. Existují aplikační metody, které pomáhají, jak biblický text „přeložit“ do jazyka lidí, které mám před sebou. Jinak hovořím před dětmi a jinak před seniory, jinak před profesory teologie a jinak před profesory dějin na sekulární univerzitě.

Biblických komentářů je nepřehledné množství. Jaké jsou dnešní nejlepší komentáře Bible – v zahraničí a u nás (Slovensko, Česko)?

Když mluvíme o anglicky hovořícím světě nebo o německém světě, tak tam existují stovky a stovky komentářů. Když mluvíme o českém a slovenském světě, tak na Slovensku máme v podstatě jednu skupinu komentářů, které vydáváme od roku 2004 v Dobré knize. Už jsme vydali knihy Genesis, Exodus, tři Malé proroky, teď se pracuje na Izajášovi, na Písni písní. Vyšlo také Markovo evangelium a připravujeme Janovo evangelium. Na Slovensku si nemůžeme dovolit mít dvacet komentářových řad.

A máme třeba nějaké překlady zahraničních komentářů?

Máme, ale ty jsou v češtině. Češi hodně překládají, také začali dělat vlastní komentářovou řadu. Rovněž Poláci mají dobrou komentářovou řadu. Každá řada je ale rozdílná. Česká je velmi zaměřená na filologii a exegezi, polská řada je laděná víc narativně a pastoračně. Naše slovenská řada má víc rozměrů, proto jsou svazky objemné. Máme tam filologický rozměr, nové překlady z vícero jazyků, exegezi, jak text vykládají církevní otcové, jak ho vykládají rabíni, potom synchronní analýzy, diachronní analýzy, aplikace. Čtenáři si v komentáři mohou vybrat, který rozměr je zajímá.

Když si otevřeš Písmo, dokážeš se na ně jako biblista dívat jako na živé Boží slovo? Je snadné přepnou mezi exegetou a naslouchajícím křesťanem?

To je důležitá otázka. Když exegeta zůstane jen u filologické analýzy, tak pro něho Bible v podstatě není Písmem svatým, Božím slovem, ale jen starověkou knihou, kterou analyzuje, jako analyzujeme Homéra nebo Gilgameše. Když ale pro něj je Božím slovem, tak mu exegeze pomáhá proniknout více do hloubky a vidět, jak se Slovo vtěluje. O to se snažili lidé už ve Starém zákoně – jak přijít k Bohu; o to zápasili, hledali vyjádření, hledali jazyk. Někdy se jim to dařilo, někdy ne. Podobné je to i v Novém zákoně, kde se evangelia snaží přiblížit tajemství Ježíše – jsou rozdílná, ale dohromady dokážou plnost vtělení Slova zachytit. Pro mě tedy nejde o dva rozdílné světy, ale o to, aby si člověk udělal vlastní syntézu. Svět vědecký a odborný se musí prolnout se světem osobním, duchovním.

Prof. Peter Dubovský SJ (*1965 v Piešťanech) vystudoval biotechnologii na SVŠT v Bratislavě. Po vstupu k jezuitům v roce 1989 studoval Písmo a jazyky starověkého Blízkého východu na Papežském biblickém institutu v Římě, v roce 2005 obhájil doktorát na Harvard Divinity School v USA. V současnosti vyučuje exegezi Starého zákona na Papežském biblickém institutu v Římě. V září 2023 byl jmenován jeho rektorem, od března letošního roku prezidentem.

Rozhovor vyšel v bulletinu Jezuité 2/2024, který je k dostání v jezuitských kostelích.
Starší čísla bulletinu jsou k dispozici v online archivu.
Foto: Peter Dubovský SJ (vlevo) při převzetí členství v European Academy of science and arts (Salzburg) 6. 4. 2024 (Foto wildbild/Herbert Rohrer).

 odeslat článek     vytisknout článek