Články

V očích našeho Pána není nikdo plevel

Pavel Ambros

Kde se nacházíme? Ježíš pokračuje se svými učedníky v cestě do Jeruzaléma, ale atmosféra ve společenství není klidná. Ohlašuje své umučení; jedna skupina učedníků tomu nerozumí (Mk 9,32); druhá se vzbouří jako Petr (Mk 8,31–33); učedníci sami nedokáží uzdravit epileptického chlapce, o němž se snad soudí, že je posedlý nečistým duchem. Nejsou toho schopni (Mk 9,14-29). A navíc se proto rozhádají. Jak malé děti se hádají, „kdo z nich je největší“ (Mk 9,34). Ano, nyní už mezi Ježíšem a jeho společenstvím panuje odstup, nepochopení. Ježíšův krok je přesvědčivý, směřuje k přesnému cíli. Vyžaduje z naší strany radikální poslušnost. A kroky učedníků? Jsou naopak nejisté, bloudí. Toto napětí bude přetrvávat.

Připomeňme letmo: Jan, syn hromu (Mk 3,17), jeden z prvních povolaných, navíc privilegovaný svědek jeho proměnění (Mk 9,2), vidí člověka, který vyhání démony, koná osvobozující skutky na nemocných ve jménu Ježíše, ačkoli není součástí společenství, a tedy nenásleduje Ježíše s ostatními učedníky. Jde tedy za Ježíšem a rezolutně prohlásí: Musíme ho zastavit. Nepalme hned ostrými proti této zjitřené skupince. Jistě, nemístná horlivost, ale přece jen horlivost, která prozrazuje lásku k Ježíši, až žárlivost. Copak ta nabídka nemá logické jádro? Pokud někdo používá Ježíšovo jméno, měl by ho následovat, a tak být zajedno s jeho společenstvím. Ale nezavírejme ani oči před jednou věcí: cítíme zde i domýšlivost. Pouze Dvanáct je oprávněno jednat ve jménu Ježíše. Ta touha kontrolovat prokazování dobra!

Kde se něco podobného objeví v jakémkoliv společenství, konstatujeme patologii. Otravuje klima v církvi. Vytváří rozdělení a protiklady, buduje opevnění vůči světu i ostatním: Jak je jednoduché někoho prohlásit za sektu, protože zrovna je v rozporu s veřejným míněním v církvi. Papež František varuje před tím, co se dosud nepodařilo překonat. Existují části církve, které se staví do role soudců druhých, které se považují za lepší církev než ostatní. Existují křesťané, kteří s žulovou jistotou soudí ostatní mimo tradici nebo katolickou církev. A navíc, když hovoří žena! Nádavkem nezvykle, neotřele, v nových barvách, kritici se ochotně naježí.

Běda křesťanskému společenství, které si myslí, že je dokonalou církví, běda sebestřednosti a duchovní nadřazenosti! V očích našeho Pána není nikdo plevel, protože nosí nebeské jméno. Duch „vane, kam chce“ (Jan 3,8). Jak zaslepený je zrak, který nevidí dary druhých. Když papež mluví o zlořádech v církvi, valná část vypne přijímač nebo přesměruje výrok na druhého.

Rozmanitost je bohatství, je to mnohotvárná milost Ducha, která činí církev jednotnou v mnohosti (Ef 3,10), nevěstou Páně, činí ji krásnější a připravenou na svatbu s Mesiášem (Zj 19,7; Ef 5,27). Pokud někdo koná dobro ve jménu Krista, musí toto dobro mnohosti různých darů především uznat, nikoli popřít, a pak mu musí důvěřovat: pokud někdo koná dobro ve jménu Ježíše, může o něm pak mluvit špatně? „Kdo není proti nám, je pro nás,“ uzavírá sám Ježíš. Přijměme s vděčností, že nejsme jediní, kdo koná dobro. Rozhoduje, co říká Pavel: „Pavel, Apollos i Petr, svět, život i smrt, to, co už tady je, i to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.“ (1Kor 3,22–23).

Pokud jde o Ježíšovy věty týkající se pohoršení (Mk 9,42–50), dnes zažíváme určité potíže s přijetím jejich radikality. Musíme si však dávat pozor, abychom je neodstranili nebo nerozmělnili. Je velmi pravdivé, že je nelze doslovně naplnit skutky fyzického zmrzačení, aby se zabránilo zlému jednání, ale je třeba je přijmout jako přísné varování. Skandalizovat znamená klást překážky do cesty „jednomu z malých, kteří věří“ (τῶν μικρῶν τούτων τῶν πιστευόντων). Lepší je v tomto případě zasadit ránu sám sobě.

Učedník si musí dávat pozor na své chování, na všechna gesta a postoje, jimiž komunikuje, protože je jimi obdařen (ruce, nohy, oči, tj. konání, chození, vidění). Každé z nich se může stát překážkou na cestě do Království, zejména pro ty nejmenší, křehké a slabé, chudé a poslední. Odříznutí údu těla nebo vyškrábnutí oka svědčí o velmi odhodlaném boji v logice ztráty vlastního života (βίος), abychom získali autentický a věčný život (ζωή), tj. život s Kristem v Království. Malé Ježíš vyzdvihuje. Ježíš nepoužívá tyto silné obrazy k odsouzení. Jsou upozorněním či napomenutím věřících: Má posílit ve slabosti ty, jimž se zdá, že již nemají sílu překonávat pokušení. Má uzdravit ty, kdo chřadnou a vše se jim stává překážkou v tom, aby šli Boží cestou a aby přijali Kristovo jho. „Bůh je věrný, on nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete.“ (1Kor 10,13)

Foto: Alena Rousová.

 odeslat článek     vytisknout článek