Články

Místem Božího přebývání na zemi je láska

Pavel Ambros

Manželství postupně objasňuje Janovo evangelium. Ihned po povolání apoštolů se nacházíme na svatbě v Káni Galilejské (Jan 2,1–11). A zde se odehrává něco, co zavání podivností. Copak je slušné podnapilým svatebčanům dát návdavkem zhruba 600 litrů vína, protože už všechno vypili? Víno není nezbytnost, bez něj se dá žít. Přidává se k jídlu, jež ho činí radostnějším. Může být i symbolem lásky. Láska je to ono navíc, co jinak v praktickém životě považujeme za něco, co může, a nemusí být. Kolik manželských vztahů nakonec skončilo bez lásky. Jsou někteří, kteří tvrdí: lásky se nenajíš. Ale je i jiný pohled: Všechno může sloužit lásce, tedy něčemu, co k životu přidává něco, co nás činí více podobnými Bohu.

Další scéna z evangelia nás přivádí do chrámu, kde je Ježíš s bičem, když vyhání prodavače a penězoměnce. Představme si chrám, kde Bůh vlastně není. A je možné najít Boha v Zákoně a moci? Ježíš říká, že místem Božího přebývání na zemi je láska. Najdeme ho tedy v lásce a láska nezná zákon, nezná moc, ale je zákonem sama pro sebe, je zákonem svobody. Člověk je svobodný, když se cítí být milován, jinak není svobodný a jedinou mocí, kterou má, je nechat si umývat nohy; jedinou mocí je sloužit, ne vztáhnout na někoho ruku, ale dát se do rukou. Tato scéna, umístěná na začátek, slouží jako úvod do celého Janova evangelia. Marii, nazvanou Ježíšem „ženo“ ve smyslu „ty jsi v mých očích nevěsta a matka“, tuto Marii nacházíme u paty Ježíšova kříže. U paty kříže, poté co nám zanechal Marii. Ale zde se otevírá jiná svatební hostina. Čím je otevřena tato hostina? Slovy: Vše je dokonáno. Nastala poslední hodina dějin. Pak se stane ještě něco, Ježíš umírá, a ani to není smrt, protože při jeho smrti mu probodnou bok a vychází odtud krev a voda, krev symbolizuje smrt a voda život: je to život, který přesahuje smrt.

Janovo evangelium končí slovy: Pohlédnou na toho, kterého probodli. Co to znamená? Jen při pohledu na tuto ránu pochopíme tajemství Boha a naše tajemství. Ta rána je zrození, krev a voda, rodíme se z nekonečné Boží lásky a Bůh je ta nekonečná láska, která nás rodí, a v tom je naše identita a tato Janova scéna připomíná stvoření Evy, která povstává z člověka, Adama, protože i člověk může a musí rodit. Každý je zplozen ranou lásky toho druhého. Žiješ, když tě někdo miluje, jinak nežiješ, jsi už mrtvý, ale sám žiješ, když miluješ.

V této perspektivě je také chápáno manželství, jak říká Gn 1,27: Bůh stvořil člověka jako muže a ženu ke svému obrazu a podobě a stvořil je ne proto, že Bůh je muž, ne proto, že Bůh je žena, ale vztah mezi nimi, mezi těmi dvěma, není vztahem vzájemného vlastnictví, což je podstatou zániku manželství otevírající jeho rozpad. Zničením manželství je touha druhého vlastnit. A proto dochází k rozvodům. Naopak, manželství je vztahem vzájemného darování. Božské je toto společenství lásky, jeden se stává druhým a v jedné lásce jsou ti dva jedno. Kde nacházíme schopnost být jeden v druhém? V Trojici! Proto je toto být v druhém Božím přebýváním na zemi. Manželství je velké tajemství (Ef 5,32). Je to velké tajemství Krista a jeho církve, tedy spojení, které má Bůh s námi. Manželství je metaforou spojení mezi člověkem a Bohem. Právě do tohoto vznešeného schématu, které je nejvyšší důstojností člověka, je vložena ta nejpřirozenější věc, která jedině může to, co je rozdělené, skloubit do jednoho celku. A rozvod je to, co společnost vykloubí v samém jádru. Proto nám Kristus dává v této perspektivě uvažovat, jak je rozvod bolestivý podstatněji, než jsme si ochotni připustit. Důvod je nabíledni: pro tvrdost našich srdcí.

Foto: Alena Rousová.

 odeslat článek     vytisknout článek