Články

Láska musí znamenat způsob života

Pavel Ambros

Jedni i druzí se máme v pokleku srdce nepřestávat dotazovat: Můj dobrý (ἀγαθός) a krásný učiteli, „co mám vykonat, abych zdědil věčný život?“ Tento muž hledá „věčný život“, život navěky, schopný překonat smrt, zlo, utrpení. Je to hledání každého člověka a celého lidstva, které pociťuje smrt jako nespravedlnost, rozpor, hrozbu pro nás lidi. Každý člověk má v sobě tuto tajnou naději, že smrt není posledním slovem, a aby získal věčný život, myslí na výkon, na konání, které je schopno ho získat, zasloužit si ho. Ve skutečnosti však musí být Boží dar zděděn, přijat, vítán, nikoli získán nebo zasloužen.

Ano, existuje spása, budoucí blaženost, kterou Bůh slíbil a daroval těm, kdo věří, těm, kdo patří k jeho lidu. V běžném, každodenním životě, co je třeba udělat? Tato otázka je aktuální i pro nás dnes, protože víra v živého Boha nemůže být jen intelektuálním přilnutím, touhou po něm, pocitem lásky, jakkoli hlubokým... I láska přikázaná Bohem, láska k němu, k Hospodinu („Milovat budeš Hospodina, svého Boha...“ Dt 6,5), musí znamenat způsob života, „konání“, chování podle jeho vůle (Jan 14,15; 1Jan 5,3). Nestačí mít pravověrnou, přesnou víru a nestačí vyznávat Boha ústy, při bohoslužbě!

Všelidský ideál nikomu neubližovat je velmi vznešený. Je to vysoký cíl, když si jej takto postavíme. Ale nestačí. Jeho naplňování nás může lehce přivést k holedbání. A jalovosti. To všechno již nějak dělám. S námi se skutečně něco stane, až když komunikujeme s Ježíšem, s tím, „kdo na mě upřel pohled a zamiloval si mě.“ (ἐμβλέψας αὐτῷ ἠγάπησεν; Mk 10,21). Ano, Ježíš hluboce miluje a v tomto proudu preventivní a bezplatné lásky hovoří. Jen tehdy se člověk otevře onomu „Přijď a následuj mě!“ Doslova: pojď, [chop se kříže a] ber se za mnou. (δεῦρο ἀκολούθει μοι). Neexistuje žádné povolání, žádné volání, kromě lásky: jen láskou volá Pán, jen hlubokým pohledem s něhou nás Ježíš žádá, abychom ho následovali! Mladý muž odchází zarmoucen, protože chtěl spravedlivě uspořádat svůj život na zemi. Ano, protože když člověk odmítá lásku, výsledkem je smutek. Ježíš ho miloval, a on tuto lásku nepřijal: to byla příčina smutku.

I v dnešní církvi se příliš snadno zapomíná, že Ježíš může požádat o to, abychom ustoupili do pozadí. Abychom připravili místo pro to, co nám chce darovat. Kdo může přijímat, nechť přijímá (ὁ δυνάμενος χωρεῖν χωρείτω, Mt 19,12). Vzdát se rodiny, už nemít lidskou rodinu, abychom žili a cítili rodinu Ježíšových bratrů a sester jako dostačující. Jak sám prohlásil: „Kdo je moje matka a kdo jsou moji bratři? ... Kdo plní Boží vůli, je mi bratrem, sestrou i matkou“ (Mk 3,33.35). V Ježíšově následování lze opustit tělesnou rodinu pro rodinu novou. Tento stav života nezakrývá jeden podstatný rys na cestě do Božího království: odříkání, které je při následování Ježíše rozhodující. Tehdy žijeme ve světě, kde nikdo není první, neživíme se na základě nabytého práva, ale jsme příjemci Ježíšovy lásky a milosrdenství. Dědici. Tento příběh může vyprávět i život každého z nás. A to je radostná zvěst.

Foto: Pavel Langer, Člověk a víra.

 odeslat článek     vytisknout článek