Články

Co je tím nejsilnějším zákonem?

Pavel Ambros

Ježíš v Markově evangeliu tuto vůli dát život za druhé ohlásil předem třikrát: Po prvním oznámení je to Petr, kdo přichází zpochybnit Ježíšova slova (Mk 8,31–32). Stává se překážkou, doslova satanem. Když Ježíš svůj záměr potvrdí podruhé, všichni učedníci otupí, nechápou, ba začnou se dohadovat, kdo z nich může být považován za největšího (Mk 9,32–34). Dnešnímu úryvku předchází třetí potvrzení jeho záměru: utrpení a smrt jsou nevyhnutelné při přechodu ke vzkříšení. „Po třech dnech že vstane z mrtvých.“ (Mk 10,32–34) Uvažování Ježíšovo a apoštolů se zcela míjí. Jakub a Jan Ježíšovi sdělili, co si myslí všichni. Vznesli nárok na to, co si myslí, že si pro budoucnost „zaslouží“. Chtějí z toho něco vytěžit.

Ježíšovu trpělivost nemůžeme neobdivovat. „Nevíte, co žádáte.“ Omlouvat chyby není zaslepeností, nýbrž součást Boží pedagogiky. Jak jinak vyjít ze střetu dvou zcela odlišných představ: úspěch, moc a nádhera, nebo služba? Sláva zde na zemi, nebo sláva před Bohem?

Ježíš se nejprve ptá, zda jsou ochotni pít kalich utrpení. Tento biblický výraz označuje utrpení, které je třeba snášet. Ale copak sám Ježíš nebude v agónii v Getsemanech překonávat pokušení tento kalich od sebe odstrčit? „Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich!“ (Mk 14,36) Ježíš jej přijímá: bez vzpoury a bez pokušení vymanit se. Čteme-li pozorně, narážíme na ponoření pod vodu, křest, chvilkové utonutí v „proudech smrti“ (Žl 18,5). A do tohoto křtu za Ježíšem putuje každý křesťan. Plnému významu výrazu křest (βάπτισμα) nerozumíme: křest je ponoření, je to vstup pod vodu, v níž se staré stvoření utopí, aby se z vody vynořilo jako nové stvoření. Všimněte si naléhavosti původního textu, jak vyplývá z doslovného překladu: Můžete „v to ponoření, jímž jsem ponořen, být ponořeni“ i vy? (τὸ βάπτισμα ὃ ἐγὼ βαπτίζομαι βαπτισθῆναι). Projdete tou ničivou povodní, skrze kterou jsem prošel já? Synové hromu, Jakub a Jan, neváhají ani okamžik. Zahřmí, ale je to pouhý halasný zvuk. Slovo vysloví až v síle Ducha: Jakub svým umučením v Jeruzalémě za dnů krále Heroda (Sk 12,2) kolem roku 44 po Kr. jako první apoštol – mučedník a Jan jako poslední apoštol umíráním ve vězení na ostrově Patmos na konci 1. století.

Malá víra či nevíra nahlodávala již první společenství Ježíšových učedníků. Začátek nevíry se rodí v závisti, jež vnáší do jejich středu jejich matky a příbuzní. Jim nárok na větší či menší slávu za zásluhy vadí. V našich společenstvích, farnostech, v rodinách, v řeholních komunitách se neztrácejme ve složitých záhadách lidské psychologie. Počátky bývají velmi podobné. My jsme udělali toto! Co za to budeme mít? Na tuto lidskou křehkost nezapomínejme. Počítejme s ní. Vždy se nakonec objeví v té či oné podobě.

Vracejme se k základu: Základem tohoto společenství je právě událost, při níž se Syn člověka, Ježíš, stal služebníkem a dal svůj život jako výkupné za zástupy, tedy za všechny. Ježíš nedominoval, ale vždy sloužil, a to i do té míry, že se stal otrokem, dokonce i do té míry, že umýval nohy, dokonce i do té míry, že přijal potupnou smrt, připodobnil se zločincům. Ano, Ježíš je trpícím Služebníkem. A co je více než být Služebníkem Kristova Velekněžského Srdce? Služba v církvi nemá za cíl zajistit pozitivní a efektivní skupinovou dynamiku podle psychologických schémat. Ne, služba je pro křesťanské společenství zákonem! Nejvyšším zákonem. Proč? Tehdy je v srdci společenství Ježíš, Kýrios, náš Pán, který se činí naším služebníkem: „Jestliže jsem vám tedy umyl nohy já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy.“ (Jan 13,14).

Foto: Člověk a víra.

 odeslat článek     vytisknout článek