Články

Zamiloval si nás

Pavel Ambros

František od počátku svého pontifikátu důrazně varoval před tendencí církve obracet svůj pohled na sebe sama, odkazovat k sobě samé. Autoreferenční výpovědi církvi a jejím institucím nestačí. Navíc v životě církve trvá jedno neměnné pokušení nechat se pohltit tím, co František opětovaně nazývá duchovním zesvětštěním. V DN v tomto tématu pokračuje: „Srdce Kristovo nás zároveň osvobozuje od jiného dualismu, který se vyskytuje v komunitách a mezi pastýři, kteří jsou zaměřeni pouze na vnější aktivity, strukturální reformy bez evangelia, posedlí organizováním, světskými projekty, myšlení úplně sekularizované, na různé návrhy předkládané jako požadavky, které se někdy snaží vnutit všem. Výsledkem je často křesťanství, které zapomnělo na něhu víry, radost z oddanosti službě, na zápal misie mezi lidmi, na to, že se nechává dobývat krásou Krista, na vřelou vděčnost za přátelství, které nabízí, a na konečný smysl, který vtiskuje do svého osobního života. Stručně řečeno, stává se jinou formou odhmotněného transcendentalismu, který klame.“ (DN 88).

V jaké souvislosti číst tuto tvrdou kritiku? Encyklika je zveřejněna během druhého zasedání synody o synodalitě, v níž byla mnohá témata spojená se strukturálními a organizačními změnami přesunuta do studijních skupin. Pro mnohé je to až skandálně zarážející. František doufá, že díky bezprostřední, opakované a vroucně osobně angažované reflexi Kristova srdce, které nazývá vtělenou syntézou evangelia, bude církev tvořivě vedena nejen kritickou analýzou teologických a sociálních otázek, ale mnohem více silnou afektivní láskou ke Kristu. (DN 90).

Zdá se, že František prosí ty, kteří se nechávají unášet vlastními plány a vizemi pro církev, ať už prostřednictvím důsledného dodržování současných struktur, nebo jejich radikální reformou (reformou pro reformu), aby se přeorientovali na potřebu oživené lásky. V závěru encykliky říká, že církev nepotřebuje nahrazovat „lásku upadajícími strukturami, chorobně utkvělou představou o minulých dobách, obdivem k vlastní mentalitě, fanatismem všeho druhu, které nakonec upírají místo svobodné Boží lásce, jež osvobozuje, oživuje, rozradostňuje srdce a živí společenství. Z rány v Kristově boku stále vytéká ta řeka, která nikdy nevysychá, která nepomíjí, která se vždy znovu nabízí těm, kdo chtějí milovat. Jedině jeho láska umožní nové lidství.“ (DN 219)

4. Význam lidové zbožnosti

Papež František si je v celém dokumentu na více místech dobře vědom, že úcta k Nejsvětějšímu Srdci a s ní související obrazotvornost a představivost mohou být šmahem odmítány pro svou kýčovitost a nevkus. Varuje však před odmítnutím či zatracováním zbožnosti jako celku. „Některé z těchto obrazů se nám navíc mohou zdát nepřitažlivé a nemusí nás příliš pohnout k lásce a modlitbě. To je však druhotné, protože obraz je pouze prostředek motivace, a jak by řekli východní křesťané, člověk by neměl zírat na prst, který ukazuje na měsíc. Zatímco Eucharistie je skutečnou přítomností, kterou je třeba uctívat, v tomto případě máme co do činění s obrazem, který, ač je požehnaný, nás vybízí jít dál, směruje nás k tomu, abychom pozvedli svá srdce k Srdci živého Krista a spojili je s ním. Obraz, jejž uctíváme, nás zve, ukazuje dále, odkazuje výš, podněcuje, abychom si našli a věnovali čas setkání s Kristem, a co nejlépe se mu poklonili, jak uznáme za vhodné. Takto při pohledu na obraz přicházíme před Krista a před ním se láska zastavuje, kontempluje tajemství, v tichosti ho zakouší.“ (DN 57)

O něco dál pokračuje ve své kritice, a nedělá to poprvé ani naposledy, ty, kteří projevy lidové zbožnosti odmítají. Zdůvodňují to nejednou údajnou upřílišněnou citovostí, nekontrolovatelnou emocionalitou nebo nedostatečnou hloubkou. Podle něj již Pius XII. za falešnou mystiku „považoval elitářský postoj určitých skupin, které viděly Boha tak vysoko, tak odděleně, tak vzdáleně, že považovaly citlivé projevy lidové zbožnosti za nebezpečné a vyžadující církevní kontrolu.“ (DN 86) Když papež hovoří o zbožné tradici katolíků, která se snaží utěšit Ježíše v jeho utrpení, neodsuzuje, vyzdvihuje a stvrzuje její nadčasovost, aktuálnost i její dynamické rozvíjení zároveň. Tato forma zbožnosti směřuje nejen ke smíru, nýbrž i k utěšení Ježíšova Srdce. Papež s velkým důrazem žádá a prosí, „aby se nikdo nevysmíval projevům věřícího zápalu věrného Božího lidu, který se ve své lidové zbožnosti snaží utěšit Krista. A vyzývám každého, aby si položil otázku, zda v některých projevech této lásky, která se snaží utěšit Pána, není více racionality, více pravdy a více moudrosti než v chladných, odtažitých, vypočítavých a minimálních projevech lásky, kterých jsme schopni my, kteří tvrdíme, že máme přemýšlivější, kultivovanější a zralejší víru.“ (DN 160)

5. Nejsvětější Srdce nás vyzývá k zadostučinění prostřednictvím skutků i slov lásky

Jedna důležitá součást úcty k Nejsvětějšímu Srdci zahrnuje zadostučinění, které můžeme spolu s Ježíšem činorodě žít. Bolest Ježíšova srdce pro naše vlastní hříchy a hříchy světa nám přinášejí zármutek. Avšak nevyzývá nás k pláči tryskajícímu ze sebelítosti. Připusťme, že některé podoby zadostučinění mohou u někoho vyvolávat obavy ze zpochybnění dostatečnosti Kristova vykoupení. Na místě je objasnění a jistá odolnost vůči pohodlí, jež nám ztěžuje překonávat obtíž převedení jednotlivých nahodilých zkušeností, jež jsou jako takové nesdělitelné, na obecné a nutné pojmy, jež umožňují dorozumění. Jsme zváni k námaze pojmu umožňující rozvíjení pojmů i skutečností, učit se pohybovat v oblastech myšlení i bytí. Proto František věří, že zbožný impuls k útěše Ježíšova srdce je čistý. Vyjadřuje zde podporu učitelského úřadu církve myšlence zadostučinění z naší strany ve spojení s Ježíšovým srdcem. Říká: „Může se zdát, že tento projev zbožnosti nemá dostatečný teologický základ, ale ve skutečnosti má srdce pravdu. Sensus fidelium tuší, že je zde něco tajemného, co přesahuje naši lidskou logiku, a že Kristovo utrpení není pouhou minulou skutečností: můžeme se na něm podílet vírou. Rozjímání o Kristově sebeobětování na kříži je pro zbožnost věřících něčím větším než pouhou vzpomínkou. Toto přesvědčení je v teologii pevně zakotveno. K tomu přistupuje vědomí našeho vlastního hříchu, který nesl na svých zraněných bedrech, a naší nedostatečnosti tváří v tvář tak velké lásce, která nás vždy nekonečně přesahuje.“ (DN 154)

Přesto František vybízí ke správnému zarámování zadostučinění. Pro historický a duchovní kontext se odvolává na svatou Terezii z Lisieux. „Terezie si byla vědoma toho, že se v určitých kruzích vyvinula radikální forma zadostučinění, která je založena na ochotě obětovat se za druhé a stát se v jistém smyslu hromosvodem pro tresty Boží spravedlnosti“ (DN 195). Terezie i papež František vidí jisté riziko v tomto postoji, je-li nesprávně interpretován. „Tento důraz na Boží spravedlnost by dokonce mohl vést k představě, že Kristova oběť byla nějak neúplná nebo jen částečně účinná, nebo že jeho milosrdenství nebylo dostatečně silné“ (DN 195). Katolické vidění skutečnosti zadostučinění se opírá o jiné východisko a základ.

Jedině Ježíš zachraňuje a vykupuje svět. Papež František však navrhuje jiné, i pro dnešního člověka srozumitelné zarámování zadostučinění, jež pro nás znamená „svobodně přijatou účast na jeho vykupitelské lásce“. Je vyznamenáním a z Boží strany vyvýšením. Známkou ryzosti je větší láska k bližnímu, jež zahrnuje i dovršení pozemského života Ježíšovým druhým příchodem ve slávě, jež se stává i naší slávou. Bezpečnou cestou k dovršení je láska k bližnímu. Ujištění roste s tím, že budeme milovat své bližní. Základním předpokladem je předchozí člověka blahoslavenstvími, jež jsou odrazem Boží slávy v životě, jenž je nám dán darem, o který pečujeme.

„Líbilo by se Srdci, které nás tak milovalo, kdybychom se vyhřívali v soukromém náboženském prožitku, a přitom ignorovali jeho důsledky pro společnost, v níž žijeme?“ (DN 205). František dochází k závěru, že nikoli. Jsme povoláni smířit se s přáteli, rodinou i cizími lidmi, kterým jsme ublížili a kteří ublížili nám. Jsme povoláni budovat společnost spravedlnosti, míru a bratrství. Toto jednání je však zásadně oživováno intenzivní láskou a podle papeže Františka souvisí také s evangelizací, na kterou se zaměřil v Evangelii gaudium, i se sociálními encyklikami Laudato si’ a Fratelli tutti. Jsme vedeni k radikalitě. S odkazem na sv. Pavla VI. říká, že tato větší láska k Bohu a bližnímu „není cizí našemu setkání s láskou Ježíše Krista, takže když se napijeme této lásky, budeme schopni splétat bratrské svazky, uznávat důstojnost každé lidské bytosti a společně pečovat o náš společný domov.“ (DN 217) Zde najdeme klíč k řešení otázky, která dnes vede ke zmatku při pochopení vztahu kontemplace lásky a křesťanské činnosti, apoštolské, pastorační, misijní. „Když kontemplujeme Nejsvětější Srdce, misie se stává záležitostí lásky. Největší nebezpečí misie totiž spočívá v tom, že uprostřed všeho, co říkáme a děláme, nedokážeme uskutečnit radostné setkání s láskou Krista, který nás objímá a zachraňuje“ (DN 208). Veškerý církevní aktivismus, plánování i strategie jdou vniveč, není-li člověk živen hořící krví Ježíšova Srdce.

Shrnuto a podtrženo, zármutek nad našimi hříchy, jež pronikají do Nejsvětějšího Srdce Kristova, nás musí vést ke smutku, ale smutku, který nás nepohání k sebelítosti nebo perfekcionismu, ale k větší lásce k Bohu a bližnímu. K osobnímu zasvěcení, k nabídce větší ceny: „Ti, kdo po tom více touží a chtějí se vyznamenat ve veškeré službě svému věčnému Králi a všeobecnému Pánu, nabídnou k těmto námahám nejenom svou osobu, nýbrž také – poněvadž jednají dokonce proti své smyslnosti a proti lásce k tělu a světu – učiní nabídku větší ceny a většího významu.“ (Duchovní cvičení, 97)

 odeslat článek     vytisknout článek