Názory

Stát se misionáři synodality ve společenstvích, v nichž žijeme? II

Pavel Ambros

Synoda 2021–2024 zahájila proces naslouchání, dialogu a rozlišování, do něhož se zapojil Boží lid ve všech zemích světa a který podnítil širokou účast a zdůraznil křestní důstojnost všech a úlohu každého pokřtěného v naplňování poslání hlásat evangelium. Každá místní církev byla vyzvána, aby si nechala položit návodnou otázku: „Jak se toto společné putování, které umožňuje, aby církev hlásala evangelium v souladu se svěřeným posláním, v ní uskutečňuje právě dnes, na jejích různých úrovních (od místní po všeobecnou)? K jakým krokům nás Duch Svatý vybízí, abychom byli stále více církví synodální?“ (Přípravný dokument XVI. řádného generálního shromáždění biskupské synody, 2 [září 2021].) Diecézní společenství jednotlivých kontinentů odpověděla, nabídla perspektivy zakořeněné v jejich vlastním kontextu a poukázala na místní priority. Každá diecéze shromáždila plody konzultací, shrnula je a zaslala synodám východních katolických církví nebo biskupským konferencím, které vypracovaly shrnutí pro generální sekretariát synody. Takto shromážděný materiál byl přepracován jako dokument pro kontinentální etapu [česky: „Rozšiř prostor svého stanu“ (Iz 54,2). Pracovní dokument pro kontinentální etapu, 24. října 2022]. Tento dokument byl rozeslán církvím na celém světě, aby iniciovaly další úvahy během sedmi kontinentálních shromáždění, jež se konala na začátku roku 2023, a upřednostnily komunitní rozlišování, jež zohledňuje kulturní a sociální zvláštnosti jednotlivých kontinentálních oblastí. Tato dynamika představovala novinku synody, která místním církvím umožnila konfrontovat syntézu příspěvků z celého světa a vést dialog s těmi, které se nacházejí v jejich vlastním regionu. Byla to Praha, která hostila toto kontinentální shromáždění této části synodálního procesu.

První fáze synody skončila vypracováním tzv. Instrumentum laboris [pro první zasedání, říjen 2023]. V něm byly zahrnuty výsledky kontinentálních shromáždění, která připravila své závěrečné dokumenty. Druhá fáze synody se uskutečnila prostřednictvím dvou zasedání řádného generálního shromáždění biskupské synody (říjen 2023; říjen 2024). Tato druhá fáze byla nesena jedním klíčovým postojem: rozlišováním plodů naslouchání Božímu lidu. Na tomto zasedání bylo poprvé – jako plnoprávní členové synody s právem hlasovat – přítomno sedmdesát osob, jež nejsou biskupové (deset z každé kontinentální oblasti): Jak je nahlížet? Jsou svědky synodální cesty, již vykonaly jednotlivé místní církve. Jak zopakoval papež František, „přítomnost členů, kteří nejsou biskupy, na shromáždění biskupské synody neumenšuje biskupský rozměr shromáždění. […] Spíše signalizuje formu, kterou je výkon biskupské autority povolán nabýt v církvi, která si je vědoma toho, že je konstitutivně vztahová, a tedy synodální. Vztah s Kristem a mezi všemi v Kristu – těmi, kdo jsou, i těmi, kdo tam ještě nejsou, ale jsou Otcem očekáváni – uskutečňuje podstatu a utváří formu církve v každé době. Formalitas.“ (Papežova promluva na začátku druhého zasedání XVI. shromáždění synody, 2. října 2024).

Dialogy pokračovaly v kroužcích, tedy v dynamice, která se osvědčila i ve druhé fázi: první zasedání připravilo souhrn shodných stanovisek, otevřených otázek a různých návrhů. Takto zpracovaná souhrnná zpráva se vrátila místním církvím a stala se základem pro další konzultace ke klíčové otázce druhého zasedání: „Jak být synodální církví v poslání jí vlastním?“ Důraz byl kladen na přesnější určení cest a nástrojů, které je nutno přijmout. Odpovědi obdržené od východních katolických církví, biskupských konferencí, jednotlivých diecézí, dikasterií římské kurie, katolických univerzit, sdružení, hnutí, komunit a jednotlivých věřících z celého světa tvořily základ pro vypracování Instrumentum laboris pro druhé zasedání, jež se stalo východiskem pro rozlišování posledního synodálního shromáždění. Synodální proces tím není ukončen, pokračuje navazujícími fázemi, přijetím a realizací. Týká se všech místních církví. Dodejme: závazně.

Realizační fáze již byla zahájena aktivizací deseti „studijních skupin složených z pastýřů a odborníků ze všech kontinentů, povolaných k práci synodální metodou“ (Zav.dok. 8) na otázkách, které mají velký význam pro život církve a u nichž „je zapotřebí času, aby se dospělo k rozhodnutím, která by zahrnovala celou církev“. Pokud jde o návrhy, které tyto skupiny vypracují, papež přislíbil, že bude i nadále „naslouchat biskupům a církvím k nim přidruženým“ (Zav.dok. 8). Kromě deseti skupin přibude také Komise pro kanonické právo, která bude pověřena přípravou nutných změn. I kanonické právo se bude nutně rozvíjet podle klíče, jejž synoda nastaví. Mezitím ovšem bude pokračovat diskuze o pastoračním doprovázení lidí v polygamních manželstvích. Toto téma bylo svěřeno Sympoziu biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru. Závěrečný dokument také vyzývá k aktivizaci další skupiny, která by pomáhala „všem křesťanským společenstvím nastolovat ty způsoby slavení synody, jimiž se dnes synodalita projevuje při zachování rozmanitosti jejich kultur a tradic“ (Zav.dok. 25).

Naslouchání a konzultace se tak potvrzují jako nepostradatelný a stabilní prvek toho, jak církev ze své podstaty jedná, chce-li být církví synodální. Jejich důsledné uvádění do praxe umožnilo rozptýlit dvě obavy, do jisté míry spekulativní, které se kolem diskuzí ohledně synody o synodalitě objevovaly a objevovat zřejmě budou. Boží lid se potýkal s obavami: neztratí se bohatství a živost konzultací v nějakém úředním klišé různých dokumentů? Biskupové se ptali s obavami: Ano, chápeme to, co prožívá Boží lid, ale rozumí Boží lid tomu, co je rolí biskupů, jaký je náš přínos, a nese s námi naše obavy? Ze synodální zkušenosti je možno již nyní vyvodit důležitost decentralizace vedení spojená s diferencovaně odstupňovanou spoluodpovědností, v níž zvláštní roli hrají biskupové a papež sám. Předpokladem obrácení Božího lidu i hierarchické součásti církve je rozvoj sítě vztahů mezi lidmi, v nichž hraje rozhodující úlohu Ježíšův způsob uskutečňování Božích záměrů, totiž svobodně přijatá poslušnost jako odpověď lásky na lásku, která ji předcházela. Proto nestačí pro obnovu života a poslání obecně závazná pravidla pro všechny, nýbrž i harmonie různosti osobních povolání, charismat, služeb, úkolů a darů, jež podporují cestu jednotlivců a společenství a které jsou nezbytné pro oživení struktur církve zevnitř. Jádrem je otázka vzájemné důvěry a její podpora prostřednictvím kultury transparentnosti, odpovědnosti a hodnocení, na které synodní shromáždění rovněž usilovně pracovalo.

 odeslat článek     vytisknout článek