Aktuality

Neviditelná krize v Jižním Súdánu

Juliiny oči toužebně hledí do střední vzdálenosti. Na klíně kolébá svá dvojčata, čtyřleté chlapce. Oba mají dětskou mozkovou obrnu. Farah sedí vzpřímeně a jeho zářivý úsměv rozjasňuje temnotu uprchlického tábora. Mubarak je slabší, jeho hlava a končetiny bezvládně visí v matčině náručí.

Tito lidé patří mezi stovky tisíc dalších, kteří byli nuceni opustit své domovy v Súdánu kvůli brutálnímu konfliktu, který zemi zachvátil před téměř dvěma lety. V krutých bojích mezi súdánskou armádou a polovojenskými Jednotkami rychlé podpory uprchlo ze svých domovů jedenáct milionů lidí. Obě strany se dopouštěly krutostí zejména na ženách.

Konflikt v Súdánu vedl k „neviditelné krizi“, kdy dvacet pět milionů lidí, více než polovina země, nyní potřebuje pomoc, protože čelí hladomoru nepředstavitelného rozsahu.

Julia utekla se svými dětmi do městečka Renk na severu Jižního Súdánu, země, která je pravděpodobně nejchudší na světě. Očekává se, že v tomto roce bude humanitární pomoc potřebovat 9,3 milionu lidí – více než dvě třetiny populace. Krize je prohlubována konflikty, klimatickými změnami, korupcí, nemocemi a dopadem konfliktu v sousedním Súdánu. Přes devět set tisíc lidí přešlo do Jižního Súdánu a dalších 337 000 lidí by mělo dorazit v roce 2025.

I bez přílivu uprchlíků ze Súdánu lidé v Jižním Súdánu bojují o přežití. Více než dva miliony dětí do pěti let jsou ohroženy akutní podvýživou, což je nárůst o 26 % oproti roku 2024.

Humanitární sbírky Organizace spojených národů jsou podfinancovány o 650 milionů dolarů. V Súdánu je to ohromující jedna miliarda dolarů.

Tato čísla zahrnují realitu lidí, jako je Julia, která je obětí této krize. Je jí pouhých dvacet čtyři let a má pět dětí. Její dvojčata měla sourozence, byla to tedy trojčata, ale jedno dítě zemřelo do měsíce po narození. Julia je chorobně hubená. Říká mi, že nemají jídlo a že děti jsou slabé. Mozková malárie je každodenním rizikem a nyní je v táboře cholera.

Juliin hlas se třese, když vysvětluje, jak se jí lidé posmívají, že má postižené děti. Urazila Boha a je potrestána, říkají. Není divu, že mluví o depresi.

Uprchlíci cestují mnoho dní, často pěšky, a když dorazí do tábora, nesou s sebou několik ubohých věcí. Dostanou plachtu, aby si postavili úkryt, který je ochrání před pálícím sluncem. Nezbytné potraviny a nepotravinářské položky jsou poskytovány po dobu dvou týdnů, po kterých se očekává, že se přesunou do jiného uprchlického tábora vzdáleného stovky kilometrů.

Uprchlíci si s sebou také nesou obrazy a zvuky zvěrstev, kterých byli svědky. Až příliš často to znamená, že členové rodiny byli zabiti přímo před jejich očima. Trauma, které nesou, je nesmírné.

Ayuiel ztratila zrak v roce 2022 při práci v továrně na sušenky poblíž Chartúmu. Když začaly boje, byla nucena opustit svůj domov se svými šesti dětmi a přešla do Jižního Súdánu. V jedné ruce svírá bílou hůl a druhou drží za ruku svého sedmiletého syna, který ji vede táborem.

Ayuiel nemůže pracovat, sbírat dříví ani vařit pro svou rodinu. Ale navzdory situaci věří, že její zrak je možné zachránit, pokud se dostane do nemocnice se specializovanými službami.

Ve spolupráci s našimi místními jezuitskými partnery podporuje Jesuit Missions řadu služeb, zejména programy psychosociálního a duševního zdraví pro mnoho postižených lidí. Inspirující je nevyčerpatelná trpělivost a tiché odhodlání fyzioterapeutů. V horkých a stísněných podmínkách stojí uprchlíci hodiny ve frontě, aby se k nim dostali. Ale nedostatek času a prostředků působí, že fyzioterapeuti mohou pomoci pouze těm, kteří to nejvíce potřebují.

Sevřeni mezi Jižním Súdánem, jednou z nejchudších zemí světa, a Súdánem, jednou z nejnásilnějších zemí, trpí nejvíce ti nejchudší. Když se dívám do očí těchto lidí, poslouchám jejich příběhy a pozoruji jejich boj o přežití, cítím, jak ve mně stoupá spravedlivý hněv. Již třicet let cestuji do těchto zemí, abych se setkal s některými z nejchudších, opuštěných lidí na zemi a také s mnoha nejodolnějšími a nejvěrnějšími. Je těžké se nezeptat: Kde je Bůh?

V tomto Jubilejním roce naděje papež František žádá „z celého srdce, aby naděje byla dána miliardám chudých, kterým často chybí to nejnutnější k životu. Před neustálým přílivem nových forem zbídačování můžeme snadno ztvrdnout a rezignovat. Přesto nesmíme zavírat oči…“

Co vidím očima víry?

Vidím Farah, Mubaraka a jejich matku Julii: lidi, jako jsem já, a přesto tak nepodobní, stvoření k obrazu Božímu. A kde je Bůh naděje? Přesně tam, kde je Bůh vždy přítomen – hluboko v těchto táborech, pláče s matkou, která nemůže nakrmit své děti, stahuje obličej s postiženou dívkou, jejíž každý pohyb je poznamenaný bolestí, vede slepou ženu a jejího syna, naplňuje vyčerpané dělníky energií, aby byli rukama a tváří Boží dnes.

Slyším Boží výzvu pro nás všechny, abychom otevřeli oči, všímali si, starali se a jednali.

Zdroj/Foto: Jesuits in Britain.

(aro)

 odeslat článek     vytisknout článek