Názory

Soud obnovující spravedlnost

Pavel Ambros

V biblické tradici je tento pojem zakořeněn v samotné Boží povaze, je jeho základní vlastností: Bůh sám je spravedlnost. Důležitý pro křesťanství je biblický pohled na spravedlnost. Podle Písma je spravedlnost především restorativní (obnovující, působí restart), jež se zaměřuje spíše na obnovení poměrů než na represi. Bůh obnovuje ty, kdo se stali obětí nespravedlnosti, kterým bylo bez jejich vlastního zavinění ublíženo nebo kteří byli zraněni, neboť v rámci vykoupení se jim vrací to, o co byli připraveni.

V moderní době koncept restorativní spravedlnosti je považován za alternativu spravedlnosti založené na trestání viníků (retributivní justice = odplata, potrestání). Cílem prvně zmíněné není odplata za trestný čin, ale náprava společenské trhliny způsobené trestným činem. Má pachatelům usnadnit rozhodnutí převzít odpovědnost za své činy, napravit škody a obětem dát satisfakci za způsobenou újmu. Chce dosáhnout obnovy narušených vztahů podporou sdílené odpovědnosti, která uznává dopad trestného činu nejen na jednotlivce, ale také na širší společenství. Tento přístup se opírá o dialog a konfrontaci, aby se zkušenost s trestným činem proměnila v proces osobního a kolektivního růstu.

Restorativní justice nemá tendenci stigmatizovat osobu, ale spíše napravit čin a skutečnost. Sází na lidi a jejich pozitivní schopnosti a snaží se obnovovat identitu zúčastněných osob prostřednictvím uznání jejich vlastních chyb a potřeb oběti. Je to cesta zprostředkování a přímého kontaktu s druhým. Uražená či zraněná osoba je vyzvána, aby prošla procesem přiznání, jenž jí umožňuje udržet si vztah s realitou, byť bolestnou a trýznivě zakoušenou, a zachovat si vlastní identitu, byť za cenu strpění poškození či postižení v důsledku obdržené urážky. Uznání tedy není možné bez odkazu na druhého. Je na pachateli trestného činu, aby obnovil důstojnost oběti, a při tomto jednání to bude tentýž pachatel, který začne chápat hloubku narušení důstojnosti a osobní integrity druhých. Prohloubí zároveň vědomí, že si celého procesu obnovy spravedlnosti může více vážit, protože si to „zasloužil“.

Restorativní justice proto představuje pedagogický model, který jde nad rámec principu převýchovy a rozvoje humánnějšího přístupu k trestnému činu. Tento model je nesen předpochopením, že změna je možná i jako úplná proměna člověka. Nastalá situace není chápána jako definitivní stigma, ale jako příležitost k růstu ve vzájemné konfrontaci mezi pachatelem a obětí. Jde o proces autentického poznání sebe sama a druhého, který otevírá cestu k formativní spravedlnosti (soustředí se na dosahování cílů), schopné reagovat na trestný čin, aniž by jej dotyčný zamlčoval, popíral, vytěsňoval, odstraňoval nebo opakoval. V tomto smyslu restorativní justice otevírá prostor pro naději a realizuje se do té míry, že odpuštění nahrazuje zasloužený trest jako výraz odplaty, „pomsty“, a stává se základním kamenem příslibu jiné budoucnosti pod praporem nově přijaté odpovědnosti a závazku vnitřního rozvoje.

Sociální usmíření je proces, jehož prostřednictvím komunity, skupiny nebo jednotlivci, kteří utrpěli v důsledku konfliktu, rozdělení nebo násilí, znovu navazují vztahy založené na důvěře, vzájemném respektu a spolupráci. Prostřednictvím dialogu, uznání utrpení, podpory odpuštění a snahy o kolektivní změnu je cílem sociálního usmíření zacelit nedávné nebo historické rozpory a podpořit mírové soužití a začleňování do společnosti.

Tyto procesy často zahrnují kulturní iniciativy, vzdělávací intervence a restorativní spravedlnost a usilují o soudržnější a odolnější společnost. Sociální usmíření není pouhým návratem k normálu před konfliktem, ale skutečným transformačním procesem, který usiluje o vybudování nových a pevnějších vztahů.

Sociální smír je praktický i psychologický proces: vyžaduje konkrétní kroky a hlubokou změnu ve vnímání sebe sama a druhých, zejména v souvislostech poznamenaných etnickými, náboženskými a politickými rozpory. Zásadní se jeví být práce s pamětí a v ní zakotveném odpuštění, protože uznání a pochopení utrpení, které prožily všechny strany, umožňuje lidem cítit se uznávanými a vyslyšenými. Tyto procesy vyžadují čas a zapojují různé aktéry – od obětí a pachatelů násilí až po instituce a občanskou společnost – s cílem obnovit pocit kolektivní sounáležitosti a společnou vizi budoucnosti.

Jedním z hlavních cílů sociálního smíru je kolektivní uzdravení, které vyžaduje uznání bolestivé minulosti a snahu zabránit opakování podobných konfliktů. Budování společné kolektivní paměti prostřednictvím shromažďování svědectví a uznání utrpení vytváří most naděje mezi generacemi a pomáhá transformovat trauma ve zdroj síly pro budoucnost.

Občanská společnost, komunitní skupiny a náboženští vůdci mohou také usnadňovat dialog mezi skupinami a vytvářet bezpečný prostor pro diskusi. Emblematickým příkladem je jihoafrická Komise pravdy a usmíření (Truth and Reconciliation Commission, 1995), která vznikla po skončení apartheidu. Tento orgán sehrál klíčovou roli při pomoci zemi vyrovnat se s nespravedlností a utrpením minulosti, a to prostřednictvím vyslechnutí svědectví obětí a odpuštění pachatelům výměnou za pravdivá přiznání.

 odeslat článek     vytisknout článek