Názory

Nad listem sekretáře a relátora synody diecézním a eparchiálním biskupům

Pavel Ambros

Výsledek setkání není předjímán: bude plodem hlasu Božího lidu, naslouchání, modlitby a spolupráce člověka s Duchem. Nestačí „naslouchat si navzájem“, protože nadto je ještě jiná realita: „Všichni naslouchají Duchu Svatému“. Synodální setkání neopakuje již jednou shromážděné na místní rovině, ale nově rozvíjí, prohlubuje a aktualizuje. Hledá se především to, co „lze sdílet s ostatními místními církvemi po celém světě a projednávat během prvního zasedání synodálního shromáždění v říjnu“. Na místní úrovni je biskup (jedná se o synodu biskupů uvažujících o synodálních procesech) tím, kdo „iniciuje, řídí a uzavírá konzultaci jemu svěřeného Božího lidu“, nyní – v rámci univerzální církve – se role biskupa posouvá: „Stává se projevem biskupské kolegiality v rámci zcela synodální církve“, a to – dodejme - spolu papežem a pod jeho autoritou.

Jaká rizika dopis vidí? Je jich několik: vnutit synodě nějaké jedno téma, zneužívat shromáždění k svým vizím a preferencím, ignorovat konzultace Božího lidu a elitářsky do nich vtahovat vlastní teologické či ekleziologické koncepty. Hlas místních církví má být slyšen jako hlas jednoho a téhož Ducha v nové podobě jednoty v lásce, pravdě a službě pro spásu světa.

Všimněme si například zastoupení Ukrajiny na kontinentálním setkání. Je zastoupena třemi svébytnými církvemi: Ukrajinskou řecko-katolickou církev zastupuje delegace vedená pomocným biskupem tarnopolským Teodorem Martyniukem, latinskou církev lvovský metropolita Mieczysław Mokrzycki a Mukačevskou eparchii sui iuris Michajlo Mikulaninec. Tyto místní církve nahlížejí poslání církve ze svých kulturních a dějinných tradic. Dlužno říci: zároveň tvoří přitom onu jednotu, která má přednosti i omezení inkulturace vkládat do jednoty lásky a služby univerzální církve. Tento modelový příklad různosti nám může napomoci najít hlubší vhled.

První éra po ukončení Druhého vatikánského koncilu skončila smrtí Benedikta XVI. Jeho odchod znamená další bod přechodu uvádění ovoce koncilu do života a poslání církve. Když papež Jan XXIII. zemřel v roce 1963, byly papežství a konkláve součástí širšího církevního kontextu, jemuž koncil dominoval. Konkláve, které zvolilo Pavla VI. (Giovanni Battista Montini) za nástupce dobrého papeže Jana, bylo součástí koncilní dynamiky mezi primátem, konciliaritou a kolegialitou (synodalitou). Situace pontifikátu papeže Františka po téměř deseti letech, která se shoduje se začátkem rozhodující fáze synodálního procesu (2023–2024), je v jistém smyslu podobná situaci katolické církve v letech 1962–1963 na počátku Druhého vatikánského koncilu.

Dnes však existuje velký rozdíl. Souvisí se způsobem, jakým by synodální proces mohl změnit církev. Synoda je školou této zcela nové, nadějné a prorocké fáze uvádění obnovy církve po koncilu synodálním procesem. Klíčová je otázka způsobu vykonávání duchovní moci a způsobů uchovávání jednoty v rozdílnosti globálního světa. Dopis, jímž papež František reagoval na německou synodální cestu, poukázal na dvě rizika: a) změna struktur se stává důležitější než vnitřní obrácení – je až následná; b) pokusy národních synod získat doktrinální autoritu (měnit učení a kázeň církev) a s tím spojený vznik volných federací místních církví, zastávajících různé názory, pravděpodobně bližší anglikánskému nebo protestantskému modelu než modelu pravoslavnému.

List odpovídá na nevyslovenou otázku, čím má být reprezentace univerzální církev pro budoucnost církve. Pastýř je totiž ten, který vede Boží lid do času, v němž je prioritou to, co od nás Bůh v třetím tisíciletí očekává. Být církví stejnou v tom podstatném, co ji utváří již od jejího vzniku: církví svědčící o Kristu, který přichází a přijde ve své slávě. „Duch i nevěsta volají: »Přijď!« Kdo to slyší, ať také zvolá: »Přijď!«“ (Zj 22,17)

 odeslat článek     vytisknout článek