Názory

První letmý pohled nad Instrumentum laboris

Pavel Ambros

Boží lid je v pohybu od chvíle, kdy papež František svolal na 10. října 2021 synodu celé církve. Vycházejíce z životně důležitých kontextů a oblastí, místní církve po celém světě zahájily konzultaci Božího lidu na základě základní otázky formulované v přípravném dokumentu Za církev synodální: společenství, spoluúčast a poslání: „Jak se toto „společné putování“, které umožňuje, aby církev hlásala evangelium v souladu se svěřeným posláním, v ní uskutečňuje právě dnes, na jejích různých úrovních (od místní po všeobecnou)? K jakým krokům nás Duch Svatý vybízí, abychom byli stále více církví synodální?“ (čl. 2) Plody konzultací byly shromážděny na diecézní úrovni a poté shrnuty a zaslány synodám východních katolických církví a biskupským konferencím. Ty následně vypracovaly syntézu, která byla zaslána generálnímu sekretariátu synody. (Instrumentum laboris, čl. 1)

První letmé postřehy:
– pracovní dokument jasně ukazuje snahu o dosažení konsensu světové církve v zásadních otázkách budoucnosti katolické církve;
– pracovní dokument lze považovat za důsledné pokračování předchozího synodálního procesu;
– různé pozice vyjasnila kontinentální setkání na světové úrovni; pro Evropu se uskutečnila v Praze letošního roku;
– každá část univerzální církve má jiné priority a nyní jde o to, aby se na pokračujících synodálních zasedáních znovu zvážilo, která témata jsou pro církev v 21. století zásadní;
– hlavními tématy jsou chudoba, životní prostředí a migrace, které mají v pracovním dokumentu přednost před ostatními tématy
– otázka postavení žen je důležitá i celosvětově, ale na mnoha místech pravděpodobně není tak ústřední jako v západní Evropě a v Severní Americe;
– netrpělivost církví v mnoha evropských zemích je sice pochopitelná, rizikem je však důvod: sebestřednost těchto církevních společenství;
– přesto je však lépe otevřít různorodost pastoračních zkušeností a zhodnotit i rozdílné, nezřídka experimentální přístupy překračující současný stav poznání a právního zakotvení; zde církev prožívá to, co prožívají lidské civilizace;
– zdá se, že jednotlivé církve se budou v určitém rámci pohybovat různou rychlostí, aniž by to bylo hned vnímáno jako rozpor, nýbrž jako nedovršenost;
– dnes nelze ještě předjímat, zda světová synoda dospěje k definitivním rozhodnutím, v nichž by byla stanovena jasná stanoviska;
– synoda zřejmě otevře širší prostor pro hodnocení pastoračních přístupů a přispěje k tomu, co je dobré integrovat do běžné praxe církve a co je třeba odmítnout;
– jednotlivé otázky jsou předloženy způsobem, který se vymyká obvyklé synodální logice a metodě práce s předem stanovenými tezemi, které je třeba zpracovat; zůstává zde široký prostor pro nově podkládané otázky;
– není možné se vyhnout otázce, zda tyto inovativní přístupy k synodalitě nevytvářejí zcela novou synodální kulturu, která nemusí být v souladu s tradicí, s tím, že je stejně důležité reflektovat přínos i rizika či nebezpečí;
– jsou zde zastoupeny otázky jednotlivých kontinentů, takže tento celek poněkud relativizuje čistě evropské hlediska (či německé) na život a poslání církve;
– zdá se, že důležitou otázkou budou i úvahy o budoucí podobě papežského úřadu (římské kurie);
– bohaté církve ve svobodných zemích musejí být poněkud více kenotické vůči těm zemím, kde křesťané prožívají pronásledování;
– velikost problémů nás nemá vést ke strachu, ale trpělivosti;
– nestačí se pohodlně usadit v našich českých, moravských a slezských pohovkách a čekat na to, co v Římě vymyslí;
– otevřenost a bdělá pozornost vůči dění v univerzální církvi může a má vést k rozhodnější vůli po obnově církevních struktur;
– nestačí se zabývat jen dary Ducha (charismaty), ale také plody Ducha (eschatologie);
– témata jako chudoba, migrace nebo klimatické změny mají v dokumentu nejvyšší prioritu.

Závěrečná otázka:
Jsme ochotni se podílet na posílení synodální kultury v církvi? Jak?

 odeslat článek     vytisknout článek