Spolu se sv. Markem Křiževčaninem (ostřihomským kanovníkem) patří mezi tzv. „košické mučedníky“. Všichni tři studovali na jezuitské koleji ve Štýrském Hradci a jako mladí kněží přišli společně do Košic na východním Slovensku, tehdy téměř úplně protestantských. Při obléhání Košic sedmihradským vévodou Gabrielem Bethlenem (vůdcem vojska byl Jiří Rákoszy) byli všichni tři vydáni košickou městskou radou na žádost Rákoszyho do jeho rukou, když slíbil, že pak nedovolí plenění města. Ve městě byla totiž většina protestantů, katolických rodin bylo jen asi 200. Zpočátku se s nimi zacházelo dobře, vězněni byli ve vlastní jezuitské rezidenci. Věznitelé se je ale stále tvrdším způsobem snažili přimět k odpadu od katolické církve. Když se nepoddali, začalo kruté sadistické mučení. Výmluvně o tom svědčí pozdější poznámka městského kata, který poté, co zahlédl jejich mrtvoly, prohlásil: „Byli tak ztýráni a zmrzačeni, že já bych to tak nikdy nedokázal, třebaže jsem v těchto věcech odborník.“ Zajatci byli mučeni postupně. Nejprve přišla řada na Marka, potom na Štěpána a nakonec na Melichara. Nejbolestnější byla určitě Štěpánova smrt. Tento jezuita totiž při krutém mučení omdlel a katani v domnění, že je už mrtev, pohodili jeho tělo spolu s ostatními do stoky, kde se pak ještě skoro celý den trápil, než opravdu skonal. V noci nato byly však mrtvoly vytaženy a pochovány nablízku do země.